Popis blogu

Rozhodla jsem se zažít rok života vzhůru nohama aneb hurá do Austrálie!

neděle 31. ledna 2016

Road trip #1

Ahoj všem,
hlásím se s první článkem z našeho road tripu po západní Austrálii. Určitě to rozdělím do několika článků, protože jinak by to bylo příliš dlouhé a rozhodně by to nikdo nečetl.

Celému výletu předcházelo šíleně moc plánovaní, které bylo pouze v mojí režii a to jednak proto, že se k tomu nikdo jiný neměl a jednak taky proto, že jsem to chtěla mít pod kontrolou a být si jistá, že vše vyjde tak jak má.

Po tom, co jsem úspěšně koupila letenky, přišlo na řadu půjčení auta - nevěřili byste, kolik je s hloupým autem starostí. Skoro nikde nepůjčují auta řidičům pod 21 (někde 25) let, takže už najít vhodnou půjčovnu se zdálo jako nemožný úkol. Za další si společnosti určují různé podmínky, kdy máte pouze omezený počet kilometrů, zakázané oblasti vjezdu a podobné nesmysly. Po dlouhých útrapách jsem i auto konečně zamluvila a zaplatila.
Dalším krokem bylo naplánovaní podrobného plánu cesty a to včetně najití míst na spaní (která stejně nakonec nevyšla), rozpočítávání kilometrů a tisknutí mapiček benzínek, protože v západní Austrálie je jedna benzínka na každých 300 kilometrů a jestli jsem něčemu vážně chtěla předejít, tak to bylo uvíznutí uprostřed ničeho a čekání na záchranu, když tam projede jen pár aut denně a mobilní signál je daleko v nedohednu.

Všechno bylo naplánováno a čas vyrazit!

Do Perthu jsme dorazily krátce před půlnocí a ubytování jsme měly u kluka s Malajsie, se kterým jsme se našli přes Couchserfing - aplikace, kde lidé nabízejí zdarma ubytování u nich doma - a který byl moc ochotný a dokonce nám nabídl, že nás vyzvedne na letišti. Sice to byl dost zvlášní pocit, neznámý kluk čekající na vás a zvoucí vás k sobě domu, ale vyklubal se z něj mladý roztomilý klučina a lepšího hostitele jsme si nemohly přát.

Druhý den brzy ráno jsme si vyzvedly auto, které mělo bezvadný stan na střeše - neměla jsem nejmenší tušení, že něco takového existuje!


Nejprve jsme musely do obchoďáku, jelikož jsme potřebovaly deky - na přikrytí, a jídlo - na přežití. Skoro se nám všechno spolu s naším obrovským kufrem nevešlo do auta a hlavně jsme nevěděly, za jak dlouho se zase dostaneme nakoupit, takže bylo težké odhadovat, kolik jídla koupit a vymýšlet co vlastně jíst, jelikož venku bylo po celou dobu kolem 40-ti stupňů a potřebovaly jsme jen něco rychlého do ruky.



Naší první zastávkou byly písečné duny, které byly opět ohromující, i když musím uznat, že ty ve Stocktonu (největší na jižní polokouli) se mi líbily víc.





stopa hada v písku
Jako další jsme chtěly jet do národního parku, kvůli ceně jsme to otočily a nakonec se tam stejně vrátily po cestě zpět, ale o tom až jindy. První den jsme taky viděly dvě krásné pláže a dokonale zbarvené moře.





Večer jsme přijely do Geraldtonu, udělaly si na veřejném grilu klobásky k večeři (to je mimochodem skvělá věc, u pláží jsou běžně k nalezení grily, které člověk zapne pouze stisknutím tlačítka a může si ogrilovat absolutně cokoliv), daly si spršku, rozložily stan na střeše auta a hurá do peřin!



Pokračovnaní zítra
Mějte se krásně

Niki

pátek 29. ledna 2016

Zpět ve starých kolejích a jak to teď bude se články?

Ahoj všem,
omlouvám se za dlouho nečinnost tady na blogu, ale byla jsem dva týdny mimo dosah uprostřed ničeho v západní Austrálii a navíc tady pořád mám kamarádku, takže jsem dočista v jednom kole.

Od neděle se ale zase začnou věci hýbat spávným směrem a pravidelně budou vycházet články jak o roadtripu a 3600km, tak i o celém měsíci lednu.

Děkuju za trpělivost.

Mějte se krásně
Niki

středa 6. ledna 2016

Šťastný nový rok!

Sice se spožděním, ale i tak vám přeji vše nejlepší do nového roku 2016!

Pouliční cedule, ketrá normálně informuje řidiče a návštěvníky o změnách v provozu a uzavřených ulicích, pár minut po půlnoci přála štastný nový rok. Přes celý advent běželo přání k Vánocům na cedulích autobusů. Přesně to na Austrálii miluju!
Silvestra jsme oslavily velkolepě, vydaly jsme se pozorovat jeden z nejslavějších ohňostrojů světa, stejně jako další miliony lidí. Celé to pro nás znamenalo, že jsme na místo musely dorazit už brzo ráno a stejně jsme čekaly dlouhou frontu, protože několik stovek lidí se rozhodlo přespat z předchozího dne a získat tak nejlepší místa.


Brány se otevíraly v 10, ale nám se dovnitř podařilo dostat až po dvanácté hodině, protože u vstupu byla prohlídnutá každá taška, žádný alkohol se nesměl dostat dovnitř, stejně jako žádné sklo a žádná otevřená lahev, ať už v ní byla voda nebo cokoliv jiného. Tohle opatření maximálně podporuju, protože se kolem alespoň neválely stovky ožralých lidí a celkově bylo na místě bezpečno.

Sice jsme ty nejlepší místa nezískaly, ale daly jsme si deku pod strom a jelikož jsme byly pořádně vybaveny na celý den, měly zásoby jídla, polštáře a dešník (což se ukázalo jako nejlepší ochrana před sluncem - už chápu ty japonce), prožily jsme krásný letní den v parku.

Nakonec nám celý den i rychle utekl, párkrát jsme se prošly a vyhlídly si perfektní místa na sledovaní půlnoční slavnosti a v 9 večer přišel první ohňostroj. Podle australanů jen takový malý, říkali mu rodinný. V praxi byl velký asi jako ten pražský.




Konečně přišla půlnoc. My jsme se procpaly na VIP místa a po celém dni na trávě s nulovým výhledem jsme na sebe byly vážně pyšné. To vám byla nádhera. Vždycky jsem 1. ledna seděla u televize kde říkali - Jako jedna z prvních oslavila nový rok australská Sydney. Já jsem jen seděla s otevřenou pusou a přála si tam jednou být. Tento rok, jsme stála jen pár desítek metrů daleko, pořád s otevřenou pusou a všechno sledovala na vlastní oči. Jeden ze splněných snů, nejde to ani slovy popsat. Mám spoustu fotek a videí, ale skutečnosti se to ale náhodou nevyrovná.









Touhle dobou jsme pravděpodobně na cestě na letiště, za chvíli letíme na druhou stranu Austrálie, půjčujeme si auto, řídíme na úplný sever a celou dobu spíme v autě. Už se moc těším!


Mějte se krásně
Ze Sydney zdraví
Niki