Mardi Gras a Color fest

Ahoj všichni :),
po nekonečně dlouhé době se konečně hlásím z článkem.

Děti spí a já mám konečně čas si sednout a psát. Vemte si popcorn, pohodlně se usaďte, protže tenhle příběh, co vám teď budu vyprávět, bude poměrně dlouhý.

Začněme asi před 14-ti dny, kdy se v Sydney konal nejznámější pochod gejů a lesbiček - Mardi Gras. Nevěděla jsem co mě vlastně čeká, jen jsem tušila, že to asi bude velký. A taky že jo. Nasštěstí jsem přišla na místo v předstihu, takže jsem si zabrala místo hned v druhé řadě lidí, které se na dalších pět hodin stalo mým jediným osobním prostorem. A nebyla jsem sama, kolem mě byly další statisíce lidí, kteří mnohdy stály jen na jedné noze a to ještě ne na svojí. Dvě hodiny jsem čekala, než průvod vůbec začal a trval dvě a půl hodiny. I když to chvílema bylo dost extrémní a já jsem si říkala o čem to vlastně je, byl to skvělý zážitek.

(fotky mám bohužel nic moc, ale aspoň propředstavu atmosféry) 

Bohužel bylo docela chladno, ale jelikož přes den bylo vedro, vyrazila jsem jen v kraťáskách a tílečku, takže jsem dobré tři hodiny mrzla. Doufala jsem, že z toho neonemocním, ale bohužel se tak stalo.

Úterý po sobotním Mardi Gras jsem se probudila se strašnou bolestí v krku a horečkou. Nějakým způsobem jsem přežila den a ve středu se probudila s bolestí dutin a hroznou rýmou a zvýšenou teplotou. I když teplotou jsem si nebyla tak jistá, protože venku bylo pořád 40 stupňů a to se blbě určuje. Každopádně celá tahle paráda nebrala konce. Zkoušela jsem všechno. Zázvor, spoustu ovoce, léky, ale když coldrex i ibuprofen vůbec nepomáhal, nasadila jsem antibiotika, kterým trvalo hrozně dlouho (z mého pohledu) zabrat. Ale povedlo se. Poslední dny už se cítím použitelně a jsem schopná normálně fungovat, ale musím říct, že to bylo opravdu náročné. Jelikož aupair nemá právo být nemocná (nepsané pravidlo), tak já jsem už ráno přemýšlela, jak se sakra dožiju večera a odpočítávala jsem čas, kdy už budu moc jít konečně do postele.

V průběhu svojí nemoci jsem měla lístky na color fest a protože mi zrovna ten den bylo o něco líp, rozhodla jsem se jít. Musím říct, že i když jsem vydržela jen dvě hoďky, bylo to hrozně super a užily jsme si spoustu srandy. Měla jsem na sobě spoustu barvy a ještě 4 dny po akci měly moje vlasy modrý nádech.

Myslela jsem si, že napíšu i o událostech posledních dnů, ale to už by vážně nikdo nečetl, tak to rozdělím a  bude o tom další článek.
Zatím se měte krásně a tleskám všem, kteří dočetli do konce.

Niki

Na houpačce a nejtěžší procházka světa

Ahoj všichni, dneska už konečně píšu článek který je v plánu již od minulého víkendu, jen na něj nebyl čas.

Minulou sobotu jsme vyrazily do Dover he

ights, což je jen nenápadná část Sydney kousek od neznámější pláže vůbec - Bondi beach. Tahleta malinká část má ale jednu specialitku, konkrétně dětskou houpačku, na níž se dělají krásné fotky s celým ''skyline'' města v pozadí.
Bohužel nám uplně nepřálo počasí a celkově fotky nebyly takové, jak jsme si je přdstavovaly, ale měly jsme hezký den a celkově to bylo moc fajn. :)

V neděli byl v plánu výlet do Royal National park s cílem na Figure 8 pools. Všichni mě strašili, že ta cesta je absolutně hrozná, defakto je šplhání po kořenech a kamenech a tak nějak to i bylo. I když musím říct, že jsem to osobně čekala mnohem horší. Jo, bylo to sice náročně, ne konci už cesta nebyla, jen obrovské šutry a my jsme si tak zahrály na horolezce, plus cesta zpět byla 4 km do krpálu, ale dalo se to.

Byly obrovské vlny, takže dolu k útesům se odvážili jen ti dobrodružnější z nás, ti mě odvážní - včetně mě, vše pozorovaly hezky z bezpečí. Byla jsem svědkem opravdu neskutečné hlouposti lidí, kteří stály přímo nahraně s foťákama a mobilama, když v tom přišla další z obrovských vln, strhla je s sebou, oni stratili své věci a zranili se o kameny. Někteří jen vstali a stoupli si jen o trochu dál, když v tom přišla další vlna. A tak pořád dokola. 80% turistů bylo pořezáno o kameny a krvácelo. Ach jo.
Domů jsem klasicky přijela vyřízená a byl čas jít spát a připravit se na další šílený týden.

Musím říct, že jsem poslední dobou z těch víkendů tak vyřízená, že když v pondělí zvoní budík, nemám sílu vylézt z postele. Potřebovala bych dospat asi tisíc hodin. Ach jo. :D

Mějte se krásně
Niki

Ze života aupair

Ahoj všichni!
Už delší dobu mi v hlavě straší článek na tohle téma a dneska jsem se ho konečně rozhodla dát dohromady, tak snad to bude mít hlavu a patu. Fingers crossed! :)

Už jsem slyšela spousta řečí o tom, jak je aupair nejjednoduší práce ze všem, jak se vlastně jen flákáme a bereme za to pohádkové peníze. Tak to se zase vraťme zpět do reality, takhle jednoduché to určitě není, i když se to možná na první pohled může zdát.

Vsávám kolem půl osmé. Nějakou dobu mi trvá vykopat se z postele a upřímně nechápu, jak jsem mohla vstávat do školy ve čtvrt na sedm. Společně s dětmi a většinou i rodiči snídáme. V 98% případů alespoň jeden z nich brečí a kňourá, protože prostě proto.
Čas se převléknout. Vzeká se jeden nebo oba, protože tohle si na sebe rozhodně nevezmou. Pokud se oblečou bez řečí, slavím.
Většinou se pokouším ze sebe udělat člověka, ale většinou si jen svážu vlasy do copu nebo culíku, použiju řasenku (všechen ostatní makeup už jsem dávno vzdala) a hodím na sebe první oblečení co mi přijde pod ruku. Takže ač mám skříň narvanou k prasknutí, nosím většinu času to stejné.

Ráno vždycky něco děláme, někam jedeme. Doma by mi z nich praskla hlava. Dva dny v týdnu chodí do školky, pondělí hrají vždy nějaký sport, v úterý plavou. Čtvrtky jsou na mě a tak vymýšlím program. Buď hřiště, nebo třeba trampolínové centrum a minulý týden jsme byli v olympijském parku, kde je teď udělaný super bazén. Tyhle dny jsou mé nejoblíbenější. Občas se rvou, jindy jsou milionoví.

Teď přijde moje nejjoblíbenější část dne, spánek! Sice mě to vždy pár nervů stojí, protože ani jeden není unavený, dělají si naschvály a jeden kope druhého, ale jakmile usnou, je to ráj pro duši. Většinou si dám šlofíka s nimi. No shame here.

Odpoledne trávíme už posledního půlroku v bazénu, protože Austrálie. Už ve svém věku (3 a 4 roky), jsou skvělí plavci, takže pokud si zrovna neskáčí po hlavě a nepřetahují se o hračky, mám tenhle čas ráda.

Večeře je často taková výzva. Většinou jim musíme říct aspoň desetkrát aby si sedli ke stolu, ale na tohle už naštěstí nejsem sama.

Po večeři klasika, sprcha, zuby a do pyžam. U toho se dokáží poprat několikrát - kdo bude první ve sprše, první venku, první v obyváku, první v pyžamu. Všechno je doprovázeno křikem a řevem. Speciálně školkové večery a odpoledne kdy jsou hodně unavení, to je panečku nádhera.

Hračky uklízím sama a o pomoc je neprosím, na to už nemám nervy.
Tradá, další den za námi!

Mezi tímhle vším uklízím nádobí z myčky, sklámám hromady prádla a krmím zvířectvo.

Občas ještě hlídám děti kamarádů a v pátek jim vyzvedám holčičku za školky a pak teprve jdeme pro moje kluky. Takové odpoledne teprve stojí za to!

Za všechno samozřejmě dostávám zaplaceno a i když se to zdá jako velká částka, není tomu tak. Tady je všechno hrozně drahé a v úplně jiné cenové relaci než u nás. A pokud si chce člověk něco našetřit a zároveň cestovat a poznávat, je to občas docela výzva.

Víkendy jsou moje, málo kdy se stane, že bych hlídala. Většinou vymýšlíme výlety, ať už s holkama, nebo s rodinou. Občas se jedeme jen tak kouknout po obchodech, kdy ráno přísahám, že si nic nekoupím a večer si klepu na čelo.

I když mi z nich občas třeští hlava a dochází všechna trpělivost, stejně je miluju. A i když si občas připadám úplně beznadějně, nevyměnila bych ty moje zlatíčka za nic na světě a vím, že mi budou hrozně chybět oni, i celý ten ''pohádkový'' život tady.

Tak snad se mi podařilo alespoň částečně popsat můj běžný den a trošku vám přiblížit můj život tady. Doufám, že jste si to užili stejně, jako si Austrálii užívám já.
Na další článek se můžete těšit ve čtvrtek.

Mějte se krásně
Niki