konečně se hlásím s dalším článkem a to konkrétně z mého výletu do pouště, která se zde jmenuje outback. Jinak se téhle části země říká taky Červené centrum a to proto, že písek je opravdu jasně rudý (moje oblečení a boty i povyprání taky) a navíc je to skoro přesné centrum Austrálie (překvapivě).
Odlétaly jsme ve středu brzy ráno ze Sydney, měly jsme mezipřistání v Adelaide a do Alice Springs jsme dorazily kolem 3pm tamního času. Musím říct, že cesta utekla hrozně rychle a vůbec mi to nepřišlo jako 7 hodin. V momentě kdy jsme vystoupily z letadla nás do obličeje praštilo to neskutečné horko. I přes to že jim tam skoro začíná zima, teploty se pořád šplhají ke 30 stupňů (kdybychom v tu chvíli věděly, co nás čeká následující den). Dokážete si asi představit, jak to tam vypadá uprostřed léta - 50 ve stínu na denním pořádku.
Zbytek dne jsme strávily jen poflakováním se po "městě" (spíš vesnici), užívaly jsi teploučka a pak jsme zalezly brzo do peřin, protože nás druhý den čekala vstávačka v 4.40am. Ještě než jsme šly spát jsem běžela koupit suchý šampon, protože jsem ho chytře nechala doma a zjistila jsem to těsně než jsem vlezla do postele. Navíc město je plné Aboridžinců (původní obyvatelé), kteří tráví svůj čas posedáváním na ulicích a pokřikováním na cizince. Byla jsem na recepci ujištěna, že jsem v bezpečí, ale stejně jsem si připadala jak na stezce odvahy.
Druhý den ráno jsme brzy vstaly, naházely věci do kufrů (- s kufry jezdí jen asiati a my) a už nás vyzvedával řidič Matt, který byl už v tuhle nekřesťanskou hodinu plný energie. Nechal nás prospat v autobuse - možná silné slovo, spát se tam vážně nedalo a on zatím řídil 3 hodiny kamsi - ala jeli jsme z pustiny do ještě větší samoty.
První a vlastně i jedinou zastávkou čtvrtečního dne byl King's Canyon. Nejdřív nás čekal výstup na Heart attack hill (infarktový kopec), který byl šílený, hrozně prudký, spousta schodů, much, horko (nedokážu si představit tohle podstoupit v létě, my jsme měli asi 25 a stejně stačilo).
Když se nám všech podařilo konečně vyškrábat navrchol, čekala nás nádherná "procházka" kolem samotného Canyonu. Tahle tůra trvala 3 hodiny a byla extrémně náročná, pořád jsme jen šplhali po kamenech - nahoru, dolu, nahoru, dolu a tak pořád dokola. Každopádně to určitě stálo za to, ty výhledy!
Pak začalo pršet. Zaprvé, v těchto částech země prší 5 dní v roce a my jsme si vybraly rovnou tři z nich - někdo má ale kliku! A zadruhé jsme spaly venku, jen v takový velkých spacácích. Aha. Naštěstí nám byl poskytnut malý přístřešek.
Po cestě do "kempu" jsme nasbírali dřevo, ze kterého jsme později v dešti! rozdělali oheň. Náš průvodce zakopal do hlíny vedle ohně klokaní ocas, že ho takhle upeče k večeři. Ochutnala jsem a jednou určitě stačilo.Měli jsme ho spíš jako desert, protože klokani mají údajně v ocasu hodně tuku a málo masa. To jste určitě všichni chtěli vědět.
Kemp jako takový byl vlastně jen plácek, uprostřed divočiny s ohništěm a jsem si jistá, že i se spoustou divokých šelem, jedovatých hadů a pavouků.
Druhý den jsme vstávali v 5 hodin, aby nám nic neuteklo a vydali jsme se na další tůru. Ta byla sice míň náročná než ta z předchozího dne, ale pořád žádná procházka růžovou zahradou. Navíc pořád poprchávalo a bylo dusno.
A odpoledne jsme se konečně dočkali Uluru! Kdo jste někdy viděli obrázek, tak si určite řeknete, že je to jen šutr a nic víc. A ono je to přesně naopak. Je hrozně obrovský, se spoustou jeskyněk, které měly každá svůj význam v životě původních obyvatel a hlavně to má obrovský význam v jejich kultuře a víře. Nabídlo mi to pohled na svět zase uplně jinýma očima.
Večeři jsme měli připravenou na místě, ze kterého se normálně pozoruje západ slunce za Uluru, které díky tomu neskutečně mění barvy. No co si budeme, to jsme neviděli. Ale vygooglila jsem si fotky. Asi nemusím zdůrazňovat, že jsme neviděli ani ty miliony hvězd, protože jsme musely spát pod přístřeškem. Navíc nebylo dost místa pro všechny, takže já jsem spala na stole.
Třetí a poslední den jsme prakticky strávili
celý u Uluru, kolem kterého vede náherná stezka. Jenže hrozně pršelo. A byla zima. A pršelo.
Vydaly jsme se na oblídku jenže cesty byly zaplavené, takže jsme se většinu času brodili řekama, které byly hluboké až do půlky lítek. A byla zima.
Ale viděli jsme vodopády na Uluru, to údajně vidí jen 1% lidí, kteří tuto oblast vůbec navštíví.
Pak už jen let zpět. Všechny lety na ten den byly zrušené kvůli počaší. Až na ten náš. Piloti některých letadel ani nemohli přistát a těsně před ranway to museli otočit a letět jinam.
Letěly jsme nízkonákladovou společností, která jako jediná let zachovala, všechny ostaní "lepší" společnosti je pro jistotu zrušily. Asi bych byla jistější kdyby ho zrušili taky, než když řekli - My budeme v pohodě! Ale musím uznat, že jsme byli, nastěstí.
Kdybych to měla celé shrnout na závěr, řekla bych, že to vlastně bylo hrozně super. I když nám nepřálo počasí a měly jsme většinu času hlad, šla bych do toho znovu.
Nemůžu uvěřit, že se mi tenhle příběh konečně podařilo dopsat, psala jsem to na několikrát. Už mi padají oči únavou, tak dobrou noc. Nebo ráno. Nebo jakoukoliv jinou denní či noční dobu.
Zase se snad brzo ozvu.
Mějte se krásně
Niki
