hlásím se s první článkem z našeho road tripu po západní Austrálii. Určitě to rozdělím do několika článků, protože jinak by to bylo příliš dlouhé a rozhodně by to nikdo nečetl.
Celému výletu předcházelo šíleně moc plánovaní, které bylo pouze v mojí režii a to jednak proto, že se k tomu nikdo jiný neměl a jednak taky proto, že jsem to chtěla mít pod kontrolou a být si jistá, že vše vyjde tak jak má.
Po tom, co jsem úspěšně koupila letenky, přišlo na řadu půjčení auta - nevěřili byste, kolik je s hloupým autem starostí. Skoro nikde nepůjčují auta řidičům pod 21 (někde 25) let, takže už najít vhodnou půjčovnu se zdálo jako nemožný úkol. Za další si společnosti určují různé podmínky, kdy máte pouze omezený počet kilometrů, zakázané oblasti vjezdu a podobné nesmysly. Po dlouhých útrapách jsem i auto konečně zamluvila a zaplatila.
Dalším krokem bylo naplánovaní podrobného plánu cesty a to včetně najití míst na spaní (která stejně nakonec nevyšla), rozpočítávání kilometrů a tisknutí mapiček benzínek, protože v západní Austrálie je jedna benzínka na každých 300 kilometrů a jestli jsem něčemu vážně chtěla předejít, tak to bylo uvíznutí uprostřed ničeho a čekání na záchranu, když tam projede jen pár aut denně a mobilní signál je daleko v nedohednu.
Všechno bylo naplánováno a čas vyrazit!
Do Perthu jsme dorazily krátce před půlnocí a ubytování jsme měly u kluka s Malajsie, se kterým jsme se našli přes Couchserfing - aplikace, kde lidé nabízejí zdarma ubytování u nich doma - a který byl moc ochotný a dokonce nám nabídl, že nás vyzvedne na letišti. Sice to byl dost zvlášní pocit, neznámý kluk čekající na vás a zvoucí vás k sobě domu, ale vyklubal se z něj mladý roztomilý klučina a lepšího hostitele jsme si nemohly přát.
Druhý den brzy ráno jsme si vyzvedly auto, které mělo bezvadný stan na střeše - neměla jsem nejmenší tušení, že něco takového existuje!
Nejprve jsme musely do obchoďáku, jelikož jsme potřebovaly deky - na přikrytí, a jídlo - na přežití. Skoro se nám všechno spolu s naším obrovským kufrem nevešlo do auta a hlavně jsme nevěděly, za jak dlouho se zase dostaneme nakoupit, takže bylo težké odhadovat, kolik jídla koupit a vymýšlet co vlastně jíst, jelikož venku bylo po celou dobu kolem 40-ti stupňů a potřebovaly jsme jen něco rychlého do ruky.
Naší první zastávkou byly písečné duny, které byly opět ohromující, i když musím uznat, že ty ve Stocktonu (největší na jižní polokouli) se mi líbily víc.
 |
| stopa hada v písku |
Jako další jsme chtěly jet do národního parku, kvůli ceně jsme to otočily a nakonec se tam stejně vrátily po cestě zpět, ale o tom až jindy. První den jsme taky viděly dvě krásné pláže a dokonale zbarvené moře.
Večer jsme přijely do Geraldtonu, udělaly si na veřejném grilu klobásky k večeři (to je mimochodem skvělá věc, u pláží jsou běžně k nalezení grily, které člověk zapne pouze stisknutím tlačítka a může si ogrilovat absolutně cokoliv), daly si spršku, rozložily stan na střeše auta a hurá do peřin!
Pokračovnaní zítra
Mějte se krásně
Niki
Žádné komentáře:
Okomentovat