Půl roku v Čechách

Dlouho jsem nepsala, přesněji půl roku. Dnes je to taky půl roku, co jsem přiletěla zpět do ČR, zpět domů. A tak jsem se rozhodla, že při té příležitosti jen něco krátkého sepíšu.

Za toho půl roku se stalo spoustu. Začátek nebyl jednoduchý, nedokázala jsem se srovnat s návratem, bylo mi smutno a všechno bylo najednou jinak. Ale prožila jsem krásné léto a v září zase všechno nabralo obrátky. Začala jsem znova studovat, pracovat a zase žít ten klasický život ve starých kolejích.

Teď tu jsou Vánoce. Loňské nebyly špatné, ale byly hodně jiné. Myslela jsem si, že je to hlavně tím počasím, co si budeme povídat, na 40 stupních v prosinci je přece jenom něco zvláštního. Ale o počasí to není. Není to ani o tom, co najdeme pod stromečkem. Je to o tom, co se děje okolo stromku. Dokážu si představit, žít v Austrálii (nebo kdekoliv jinde ve světě dlouhodobě), ale Vánoci s rodinou se nic nevyrovná.

Po Austrálii se mi moc stýská, po dětech, po mojí HF a co jedřív bych se tam zase ráda vypravila. Ale rozhodla jsem se, že je potřeba přestat život plánovat. Co se má stát, stane se a já věřím, že se za nimi dřív nebo později znovu podívám.

Zatím se mějte krásně a prožijte sváteční dny v kruhu rodinném, protože nic víc není.

Nikča

Smutný 10. měsíc

Ahoj všem,
je mi dneska hrozně smutno. Už jsme se chystala spát, když v tom jsem si řekla, že ještě napíšu článek, stejně mám vroubek v podobě chybějících řádků za 10. měsíc.

Můžu odpočítávat poslední týdny do konce a je mi z toho do breku. Už teď mi ta myšlenka odjezdu láme srdce a to vůbec nejsem v tom nejhorším. Nedokážu si představit jak naposledy obejmu kluky a na další rok, dva, tři je neuvidím. Teď tu sedím a brečím.

Hrozně moc bych tu chtěla zůstat a žít. Tak strašně moc. Jasně že se těším domů, až zase všechny uvidím, ale nejradši bych se pak vrátila sem a začala studovat tady. I kdyby to nebyla vejška. No a co.  Jenže já jsem nucená nastoupit na vysokou v Čechách, protože to je to, co musím že?

A už jsem u toho. V ČR jsem nucená studovat, protože to ode mne česká společnost očekává. Nikdo se neptá, co já chci, ale všichni a ze všech stran mi říkají co mám dělat, protože to přece tak musí být - musíš studovat, studuj dokud můžeš, studium je to nejlepší...

Já se v posledních dnech cítím úplně bezradná. Jsem ztracená mezi tím co chci a tím co mi ostatní říkají že musím a nevím kudy kam.

Co si budeme nalhávat, komu by se nelíbilo tu žít. Pláže, sluníčko, teploučko, všichni pozitivní. Zrovna dnes když jsem šla ráno ze školky, potkala jsem na ulici pána a navzájem jsme si pořáli krásné ráno. Kolika z vás se tohle denně děje?

Nechci na vás valit svoji negativitu, ale už to ze mě zkrátka muselo ven, musela jsem se vypsat. Třeba je na tom někdo stejně jako já a pozná se v tom, co se tu právě snažím říct.

Koukám, že z mojí původní myšlenky napsat článek se stalo jakési vylévání srdíčka. Asi to tak mělo být, snad mě pochopíte a přimhouříte nademnou oči. Všichni jsme jenom lidi, že? Takový byl můj desátý měsíc. Neustále mi někdo říkal, jak málo času mi už zbývá a jak rychle ten rok utekl. Nejde než souhlasit.

Nesnažím si tu hrát na žádnou matku Terezu, ale na závěr jedno malinké poselství. Cestujte, poznávejte sami sebe a jděte si za svým srdcem. Neposlouchejte co vás chtějí ostatní, co od vás očekává společnost. Já tyhle řeči bohužel nedokážů odříznout a teď se v tom uplně topím.

Mějte se krásně
Nikča

Jak běží čas a vyskočila jsem z letadla!

Ahoj všichni,

to jsem zase já, ta co pořád vede blog, ale nemá pocit, že by se v jejím australském životě dělo něco tak hrozně zajímavého, že by stálo za to o tom nějak extra psát.

Dny plynou, týdny ubýhají, mám se pořád krásně, občas funguju jako taxikář na plný úvazek, jindy zase jako profesionálka na skládání prádla. Rodina začíná hledat novou aupair, mě je z toho hrozně a smutno. Nechci tu nikoho jiného, hlavně nechci vůbec odjíždět. Miluju ty děti. Asi si je zabalím s sebou. Každý den je krásný, ale i tak vlastně hrozně obyčejný, rozhodně ne na článek. Ale přes to..

Když jsem se vrátila z Uluru, byla jsem pár dní sama doma. Jednoho večera jsem brouzdala po slevových portálech, ani vlastně nevím co jsem hledala, když tu najednou - Skydive! A skoro zadarmo!

V rychlosti jsem psala kamrádce, jestli se mnou vyskočí z letadla, slovo dalo slovo a šlo se na to! Čím víc se náš den blížil, tím jsem byla nérvóznejší, ale ne že bych se úplně bála. HM si ze mě celou dobu dělala srandu, chodila kolem mně a předváděla, jak se rozplácnu o zem a učila to i děti. Pak přišel náš den D. Vyrazily jsme brzo ráno od nás, po cestě jsme se zastavily v jednom městečku a prohlídly si maják a pak už byl čas vyrazit do naší cílové destinace.

Vystoupily jsme z auta a já už se klepala jako ratlík. Nemohla jsem ani podepsat papíry. Pak už přišla jen dlouhá čekačka. Jak jsme tak čekaly, pomalu se strach začal vytrácet, pozorovala jsem ostatní lidi jak plachtí vzduchem a docela jsem se i těšila. Pak už nás zavolali, navlíkli do popruhů a můj instruktor se mnou začal natáčet video. No žádná sranda se mnou nebyla, nemohla jsem strachy ani mluvit.

Nastoupili jsme do letadla, letěli jsme údajně asi 15 minut. Já nevím, čas pro mě nebyl vůbec podstatný. A pak najednou, že je čas vyskočit. Prý si mám sednout na hranu letadla. Krve by se ve mě nedořezal. V životě jsem se tak nebála. Pořád jsem jen opakovala, že tohle přece nemůžu udělat, když v tom najednou... AAAAAA

Padali jsme volným pádem, asi 250 km/h. Jakmile jsme byli venku, byl to krásný pocit. Pak už se jen otevřel padák a my jsme si tak volně plachtili a mě bylo krásně. Po přistání se mi ulevilo, že jsem konečně zase nohama pevně na zemi.

Musely jsme si ještě počkat na video a fotky a pak už nás čekala jen dvouhodinová cesta domů. Byly jsme upozorněny, že řízení je mnohem nebezpečnější něž skok padákem, tak ať jedeme opatrně. Je na to potřeba myslet a řízení věnovat maximální soustředěnost.

Byl to neskutečný zážitek a šla bych do toho klidně znovu. Ale už by to nebylo takové, vím co by mě čekalo.

Dneska jedeme s holkama na víkend pryč. Snad všechno vyjde tak jak má a výlet se podaří. Brzy se ozvu s dalším článkem, snad se mi teď zase podaří psát trochu častěji.

Mějte se krásně

Nikča

Australian outback

Ahoj všem,
konečně se hlásím s dalším článkem a to konkrétně z mého výletu do pouště, která se zde jmenuje outback. Jinak se téhle části země říká taky Červené centrum a to proto, že písek je opravdu jasně rudý (moje oblečení a boty i povyprání taky) a navíc je to skoro přesné centrum Austrálie (překvapivě).

Odlétaly jsme ve středu brzy ráno ze Sydney, měly jsme mezipřistání v Adelaide a do Alice Springs jsme dorazily kolem 3pm tamního času. Musím říct, že cesta utekla hrozně rychle a vůbec mi  to nepřišlo jako 7 hodin. V momentě kdy jsme vystoupily z letadla nás do obličeje praštilo to neskutečné horko. I přes to že jim tam skoro začíná zima, teploty se pořád šplhají ke 30 stupňů (kdybychom v tu chvíli věděly, co nás čeká následující den).  Dokážete si asi představit, jak to tam vypadá uprostřed léta - 50 ve stínu na denním pořádku.

Zbytek dne jsme strávily jen poflakováním se po "městě" (spíš vesnici), užívaly jsi teploučka a pak jsme zalezly brzo do peřin, protože nás druhý den čekala vstávačka v 4.40am. Ještě než jsme šly spát jsem běžela koupit suchý šampon, protože jsem ho chytře nechala doma a zjistila jsem to těsně než jsem vlezla do postele. Navíc město je plné Aboridžinců (původní obyvatelé), kteří tráví svůj čas posedáváním na ulicích a pokřikováním na cizince. Byla jsem na recepci ujištěna, že jsem v bezpečí, ale stejně jsem si připadala jak na stezce odvahy.

Druhý den ráno jsme brzy vstaly, naházely věci do kufrů (- s kufry jezdí jen asiati a my) a už nás vyzvedával řidič Matt, který byl už v tuhle nekřesťanskou hodinu plný energie. Nechal nás prospat v autobuse - možná silné slovo, spát se tam vážně nedalo a on zatím řídil 3 hodiny kamsi - ala jeli jsme z pustiny do ještě větší samoty.

První a vlastně i jedinou zastávkou čtvrtečního dne byl King's Canyon. Nejdřív nás čekal výstup na Heart attack hill (infarktový kopec), který byl šílený, hrozně prudký, spousta schodů, much, horko (nedokážu si představit tohle podstoupit v létě, my jsme měli asi 25 a stejně stačilo).

Když se nám všech podařilo konečně vyškrábat navrchol, čekala nás nádherná "procházka" kolem samotného Canyonu. Tahle tůra trvala 3 hodiny a byla extrémně náročná, pořád jsme jen šplhali po kamenech - nahoru, dolu, nahoru, dolu a tak pořád dokola. Každopádně to určitě stálo za to, ty výhledy!

Pak začalo pršet. Zaprvé, v těchto částech země prší 5 dní v roce a my jsme si vybraly rovnou tři z nich - někdo má ale kliku! A zadruhé jsme spaly venku, jen v takový velkých spacácích. Aha. Naštěstí nám byl poskytnut malý přístřešek.

Po cestě do "kempu" jsme nasbírali dřevo, ze kterého jsme později v dešti! rozdělali oheň. Náš průvodce zakopal do hlíny vedle ohně klokaní ocas, že ho takhle upeče k večeři. Ochutnala jsem a jednou určitě stačilo.Měli jsme ho spíš jako desert, protože klokani mají údajně v ocasu hodně tuku a málo masa. To jste určitě všichni chtěli vědět.
Kemp jako takový byl vlastně jen plácek, uprostřed divočiny s ohništěm a jsem si jistá, že i se spoustou divokých šelem, jedovatých hadů a pavouků.

Druhý den jsme vstávali v 5 hodin, aby nám nic neuteklo a vydali jsme se na další tůru. Ta byla sice míň náročná než ta z předchozího dne, ale pořád žádná procházka růžovou zahradou. Navíc pořád poprchávalo a bylo dusno.

A odpoledne jsme se konečně dočkali Uluru! Kdo jste někdy viděli obrázek, tak si určite řeknete, že je to jen šutr a nic víc. A ono je to přesně naopak. Je hrozně obrovský, se spoustou jeskyněk, které měly každá svůj význam v životě původních obyvatel a hlavně to má obrovský význam v jejich kultuře a víře. Nabídlo mi to pohled na svět zase uplně jinýma očima.

Večeři jsme měli připravenou na místě, ze kterého se normálně pozoruje západ slunce za Uluru, které díky tomu neskutečně mění barvy. No co si budeme, to jsme neviděli. Ale vygooglila jsem si fotky. Asi nemusím zdůrazňovat, že jsme neviděli ani ty miliony hvězd, protože jsme musely spát pod přístřeškem. Navíc nebylo dost místa pro všechny, takže já jsem spala na stole.

Třetí a poslední den jsme prakticky strávili
celý u Uluru, kolem kterého vede náherná stezka. Jenže hrozně pršelo. A byla zima. A pršelo.
Vydaly jsme se na oblídku jenže cesty byly zaplavené, takže jsme se většinu času brodili řekama, které byly hluboké až do půlky lítek. A byla zima.
Ale viděli jsme vodopády na Uluru, to údajně vidí jen 1% lidí, kteří tuto oblast vůbec navštíví.

Pak už jen let zpět. Všechny lety na ten den byly zrušené kvůli počaší. Až na ten náš. Piloti některých letadel ani nemohli přistát a těsně před ranway to museli otočit a letět jinam.
Letěly jsme nízkonákladovou společností, která jako jediná let zachovala, všechny ostaní "lepší" společnosti je pro jistotu zrušily. Asi bych byla jistější kdyby ho zrušili taky, než když řekli - My budeme v pohodě! Ale musím uznat, že jsme byli, nastěstí.

Kdybych to měla celé shrnout na závěr, řekla bych, že to vlastně bylo hrozně super. I když nám nepřálo počasí a měly jsme většinu času hlad, šla bych do toho znovu.

Nemůžu uvěřit, že se mi tenhle příběh konečně podařilo dopsat, psala jsem to na několikrát. Už mi padají oči únavou, tak dobrou noc. Nebo ráno. Nebo jakoukoliv jinou denní či noční dobu.

Zase se snad brzo ozvu.

Mějte se krásně

Niki

Zpátky do měsíce dubna

Ahoj všem,

dnes, se podíváme zpátky do minulosti na to, jak jsem přežila prožila měsíc duben.

Ale teď vážně. Zatím co já si užívám (doufejme) uprostřed australské pouště, vy máte tu možnost si přečíst něco málo o mých zážitcích z minulého měsíce.

Zaprvé, konečně jsem tu potkala českou aupair! Naplánovaly jsme společnou večeři a mohlo se vyrazit! Jela jsem k ní domu, cesta která normálně trvá asi 25 minut mi zabrala skoro hodinu, protože provoz v Sydney (a všech okrajových částech) je prostě na palici.
Bylo hrozně zvlášní mluvit spolu česky. Je to víceméně první češka se kterou mám možnost si povídat a musím říct, že mi to vůbec nejde přes pusu. Hned jak jsem vylezla z auta, tak jsem na ní vyjela s Hi! místo našeho Ahoj! A celkově mluvím jako tatar...

Daly jsme si skvělou thajskou véču a nakonec jsme zvládly ještě zmrzlinu, která je nějaká extra zdravá nebo co, ale mě to teda moc nezajímalo, co si budem. Jakmile jde o zmrzlinu, tak se neznám!

Druhý den jsme si vyšláply cestu do kopce krásnému majáku s ještě krásnějším výhledem a bylo nám krásně. Bezvadný Nikol, kolikrát můžeš narvat slovo krásně do jedné věty?

Další víkend jsme vyrazily s Emeline, která pracuje v rodině kde byla původně Nora, na slavnou Bondi beach, se zastávkou na brunch v Nutella baru. Bar je teď nově otevřený a hned jak jsem vešla dobnitř, šla mi za všech těch pochoutek z nutelly hlava kolem. Nejradši bych ochutnala uplně všechno. Nakonec jsem se rozhodla pro nějaké jejich typické vafle a přišla mi tak ohromná porce, že jsem si to ještě nechávala zabalit a dojídala jsem to odpoledne.
A i přes to že nutellu miluju, teď jí nechci alespoň několik týdnů ani vidět!

Víc už se toho v dubnu nedělo, ale květen začal velkolepě - nebo v to aspoň doufám. V sobotu se vracím, tak snad zvládnu v neděli splácat článek. Děti jsou s tatínkem na Fiji a nikdy bych nevěřila, že v tomhle baráku může být takové ticho!

Mějte se krásně, pusu ze Sydney

Nikča

Fraser island

Ahoj všichni, tak je to tu, slibovaný článek o výleetu na Fraser island.

Výlet jsem dostala od rodiny jako předčasný dárek na rozloučenou, s tím že oni poletí ve stejný den na dovolenou a já pak přijedu za nimi.

Byla jsem z toho trošku vystrašená, prototože jsem jela poprvě někam sama a chvílema jsem dost pochybovala, jestli to vůbec dám. Ale měla jsem obrovské štěstí na lidi. Už noc před začátkem tour jsem byla v resortu a bydlela jsem v chatě o pěti pokojích. A právě stejně tak - noc před tour - tam bylo i dalších 11 lidí a skvěle jsme si sedli.

Hned první večer (znali jsme se pár desítek minut) jsem spolu šli na večeři, hráli karty, pili a nakonec došlo i na volejbal. Druhý večer jsem se potom napili trošku hodně víc přímo u nás na chatce a byla skvělá sranda. Bohužel jsem odjížděla o noc dřív než všichni ostatní (ale darovanému koni na zuby nekoukej, že) a navíc jsme byli všichni tak vyřízení, že jsem ani o moc nepřišla.

Fraser island jako takový je skvělý. Měly jsme obrovské štětsí na našeho tour guide, který dostal celý trip ještě o několik úrovní výše. Viděli jsme pár krásných míst, jezdili v neskutečných písečných dunách - Fraser island je největší písečný ostrov světa, po pláži, viděli divokého dinga a tak různě. Prostě to celý bylo moc fajn!

Potom jsem se vydala za rodinou na gold coast, kde jsem bydleli v nádherném apartmánu s tím nejkrásnějším výhledem na světě. Moje postel byla na úrovní okna, takže jsem se nemohla vynadívat.

Všechno hrozně rychle uteklo, já jsem si zase dokázala, že dokážu spoustu věcí i když se na to na začátku nezdá a už se těším na další dobrodružství! 

A to přijde kdy? No zítra přece! Letím s kamarádkou na Uluru!

Zatím se mějte krásně, pusu ze Sydney

Nikča

9. měsíců (skoro)

Ahoj všem, je mi úplně trapně, že jsem přes měsíc nenapsala jediný článek.
Všichni známe ty výmluvy, jak nebyl čas, nálada, nápad, takže já se radši na nic vymlouvat nebudu. Občas to tak prostě je. Ani vlastně nevím, co jsem celý duben dělala a dnes už je květen. No nic...

Největším mezníkem byl odjezd mé nejlepší kamarádky, což mi sebralo náladu na dobrý týden. Připadala jsem si uplně prázná, bez nálady a bez energie, nevěděla jsem, co budu teďka dělat. Tyhle pocity už jsou naštěstí pryč, ale už to není takové, jako to bylo s Norou.

Nevím za jaký měsíc jsem naposledy napsala článek, každopádně za týden "oslavím" 9 - ti měsíční výročí a to docela velkoryse. Odlétám na ULURU - jupí jupí jej! Pro ty z vás co vám slovo - ULURU - nic neříká, tak je to jedna z největších ikon Austrálie, hora v poušti. To slibuju, že článek bude.

Ve čtvrtek jsem se vrátila z výletu, který jsem dostala od rodiny jako předčasný dárek na rozloučenou. O tom snad sesmolím něco dnes v noci.

Abych se ještě vrátila zpět ktěm 9-ti měsícům. Poslední dobou upadám do jakéhosi stereotypu, nic mě nebaví a spousta věcí mi leze krkem. Nevím jestli nastává nějaká ponorka, s rodinou je pořád všechno hrozně fajn a perfektní, ale asi se potřebuju v životě posunout zase dál. Však já už se brzo dočkám.

Mějte se krásně a ještě dnes nebo zítra bude článek o mém nedávném dobrodružství.

Nikča