Minulý týden ve zkratce

Na začátek bych chtěla objasnit, jak teď budou vycházet články. Chci tomu dát nějaký řád a pravidelnost, takže nový bude vždy v 7 hodin ráno českého času. Já osobně čtu blogy ráda po probuzení nebo při snídani, tak to chci udělat stejným způsobem. Neříkám, že to bude každý den, nebo každý druhý den, zkrátka když článek bude, tak právě takhle ráno. :)

Dny letí tu letí jako splašené, ani se v pondělí ráno nestihnu rozkoukat a už je pátek. Víkend dokáže být ještě rychlejší a teď právě končí. Co se událo minulý týden?

Nebudu vám tu popisovat moje běžné dny, protože koho by to bavilo číst (nebo možná jindy?), jen bych chtěla vypíchnout pár pro mě zásadních okamžiků.

Pondělí - mám zabookované FIJI!! AAA! poprvé. Bylo to nechutně drahé a můj účet i po týdnu pláče, ale mám to! Nemůžu se dočkat listopadu :)

Středa - sešly jsme se s dalšíma 5-ti slečnama na hřišti a měly s sebou dohromady 8 dětí. My jsme si pokecaly, zatím co děti se společně vyblby. Byla jsem za ty 2 hodinky hrozně ráda, protože to člověk logicky občas potřebuje, bavit se s lidmi ve svém věku, řešit jiné věci než pře o hračky a plánovat společné akce. Zvedlo mi to náladu o několik levlů a děti byly taky spokojené, co víc chtít. :)

Čtvrtek - přišel mi dopis, AAAA! podruhé. Pravidelně kontroluju schránku, protože to nikdo jiný neudělá  mi mají přijít hodinky a obal na mobil z ebay. Když jsem poprvé tu obálku vzala do ruky, hned jsem si říkala, že by to mohla být jedna z těch věcí, ale pak jsem zjistila o co se jedná a skákala radostí do stropu. Moje nejmilovanější ségra mi napsala krásný dopis a poslala ponožky! :D Ponožky jsou tři a každá jiná. Vůbec to nechápu a na druhou stranu mě to hrozně baví. Celkově mi to udělalo hroznou radost. I kdyby to byl obyčejný pohled s jednou větou (budu moc ráda když mi nějaký pošlete ze všech koutů světa, haha), ale tenhle s osobním dopisem, no málem jsem se roztekla blahem!

Pátek - splnila jsem si pár věcí, které mě ještě víc utvrzují v tom, že jsem tady teď doma:). Zaprvé, jsem si konečně zašla do fitka. Zařídila jsem si vstup zdarma a šla na lekci TABATA. 30 minut extra intenzivního tréninku. No co si budem, málem jsem umřela, ale ten pocit po tom, to byla nádhera. Teď jen přemýšlím, jak získat nějakou pernamentku, aby mě to finančně úplně nezničilo.
Hned potom jsem si zajela do knihovny a získala svojí vlastní! kartičku. Hned jsem si půjčila dvě knížky, jen teda nevím, kdy je budu číst, protože většinou večer padnu do postele a usnu jako miminko.

A druhá věc, nejlepší kamarádka si konečně koupila letenku a přiletí za mnou. AAAAA! potřetí.

Mějte se krásně, příští článek bude o výletu do Blue Mountains.

Niki

Palm beach a COLOR RUN

Dnes je čtvrtek, tenhle článek píšu už na čtvrtý pokus, protože minulý víkend byl tak náročný, že se z něj do teď vzpomatovávám a dospávat ho budu pravděpodobně celý týden :)

V sobotu bylo extrémní teplo - 28 stupňů! Což teda není vůbec špatný, když si uvědomíte, že jsme ještě pořád uprostřed zimy. Plán byl tedy jasný, jde jede se na pláž. Cesta nám zabrala dobrou půlhodinku, kdy děti celou dobu vřískaly, že chtějí jinou písničku v rádiu, ztlumit nebo naopak zvýšit hlasitost. To jsou přesně ty okamžiky, kdy bych nejradši vyskočila z auta.

Cestou jsme potkali hasiče, kteří kontrolovali okolí lesy před nadcházejícím létem, snaží se tak předejít ničivým požárům. Bylo mi vysvětleno, že ve dnech, kdy je vyhlášeno vysoké riziko vzniku pořáru, se nechávají auta zaparkovaná čumákem napřed a garáž v domě otevřená, aby bylo možné co nejrychleji odjet. Prý když tady začně hořet, nemáme moc času - les máme hned za zahradou. No né že bych z téhle situace byla nějak extra nadšená, asi to tu je dobrý mazec v létě, nemůžu se dočkat, haha.

Palm beach je nádherná, oceán burácel a mě to na první pohled uplně vyrazilo dech! :)

Z pláže jsme si přivezli v autě pískoviště až do baráku a kdyby to počasí dovolilo a bazén byl teplejší, hned bych do něj skočila. Takhle jsem musela zdlouhavě drhnout písek pod sprchou. Nikdy nepochopím, jak je možné, že na kůži dokáže držet jako přilepený lepidlem!

Večer jsem se sešla s Emily a Fabi v centru a vydaly jsme se společně na večeři. Šly jsme do italské restazrace, kde dostanete při vtupu katru na kterou vám nahrávají všechny vaše objednávky a na konci platíte. Mě to teda nepřišlo nijak super ani nijak ulehčující, ale budiž. Po jídle jsme si ještě sednout do přístavu, kochaly jsme se výhedem, krafaly jsme a plánovaly, co všechno společně podnikneme. Ten večeř byl jako letní, příjemné teplo bylo i v 10 večeř, nemůžu se dočkat až přijde to pravé léto! :)

V neděli byl náš den D. V noci mě vzbudil šílený déšť, takže jsem se začala dost bát, že to tak bude i ráno. Ráno sice pořád pršelo, ale už to zdaleka nebylo tak hrozný, tak jsem věřila, že to bude dobrý. Po cestě jsem se stavila v McDonald pro kafe, sice to bylo na druhou stranu, ale jelikož jsem vstávala v 5:45, tak jsem to vážně potřebovala.

Byla jsem připravená v reklamním oblečení Color run, na hlavě jsem měla běžeckou čelenku, na obličeji tetování a vysoké barevné ponožky. Připadala jsem si vážně divně. Naštěstí už při čekání na autobus jsem potkala stejně oblečené lidi a hned mi bylo líp. V centru se to takovými "zjevy" jen hemžilo, takže už jsem si nepřipadala nijak rozdílně a navíc se mnou byla Emily.

Organizace z jejich strany byla skvělá, připravily pro nás autobusy zdarma, v cíli potom lahev s vodou, medaile, spoustu věcí na ochutnání/vyzkoušení, na cestu zpět jsme potom dostali pláštěnky, abychom neumazali všechny a všechno kolem sebe.

Color run jako takový byl skvělý. Zúčastnilo so asi 18 tisíc lidí, my jsme se skvěle vyblbly, byly jsme nádherně špinavé a měly z toho radost jako malé děti. A taky jsme dostatečně vyzkoušely selfie tyč - moje teda přestala večer předtím fungovat, naštěstí Emily měla taky jednu.

Odpoledne jsme jely ještě k Opera house, protože de jinde si udělat fotky, když se to koná právě v Sydney. Po cestě domů jsem se ještě musela stavit u nás v obchoďáku a všichni na mě neskutečně zírali, připadala jsem si jako nějaká hollywoodská celebrita :D

No a největší radost ze mě měly odpoledne děti :D

Nikča

Pro tatranku cokoliv, aneb ať žije Australská kuchyně!

Tenhle článek píšu na mobilu v autobuse, protože cesta z centra k nám zabere zhruba hodinku a doprava v Sydney umí vždycky nepříjemně překvapit, takže mám právě spoustu času.

Asi každý z nás, když jede poznávat cizí zemi, se těší až ochutná tamní kuchyni. Zrovna Austrálie je velkou vyjímkou.

Původní obyvatelé jsou Aboridžinci, ale ti tu v dnešní době skoro nežíjí, a když, tak určitě ne v takovém městě jako je Sydney. Austrálie je neskutečně kosmopolitní město, většina místního obyvatelstva jsou "imigranti" (berme ten výraz s rezervou) a mají předky po celém světě. To je samozřejmě věc, která se odráží i na australské kuchyni.

Na každém rohu potkáte asijskou restauraci, hned vedle je pravděpodobně indická a hned o ulici dál mexická. Vyjímkou nejsou ani italské restaurace, které nabízejí zaručeně pravou italskou pizzu nebo těstoviny. Pokud máte zrovna chuť na typický americký fast food, and to není sebemenší problém. Ale kde je ta Austrálie?

Oz (místní název pro Ausstrálie) má svých jídle absolutní minimum, ale zato jsou na ně aussie obyvatelé vážně hrdi.

První místo s naprostým přehledem získává - Vegemite
Za mě totální humus, pro ně číslo jedno. Je to jakýsi druh "másla", prodává se ve stejné formě jako třeba Nutella, má černou barvu a chutná jako sůl. Navíc hodně přesolená sůl! Bleee
Místní blázni si ji dávají na chleba (výhradně toustový) společně s ovocným džemem a šíleně si u toho šmakují.

Druhé místo úzce souvisí s typickým zvířetem, kterým je samozřejmě klokan. Maso to není levné, ale pokud ho kuchař umí správně připravit, úplně se vám na talíři rozpadá. Mě byl naservírován soolečně s krokodýlem a byla to vážně mňamka.

Bronzovou příčku potom získávají scones. Pečené bochánky, které moje HM vážně umí a já se po nich můžu utlouct! Ještě teplé se rozříznou, namažou se marmeládou, přidá se šlehačka a pak už si jen chrochtáte blahem.

U nás doma se celkově moc nevaří. Oběd se vždy někde koupí - hotové grilované kuře nebo sushi, k večeři máme buď těstoviny s rajčatovou omáčkou, případně nějaký polotovar, který se jen vyndá z mrazáku, dá na panvičku a je uvařeno, nebo se na tohle všechno HM vykašle a jíme někde venku. Jo a včera jsme měli McDonald's, který si dětičky vydupali

můj dnešní oběd :)

Já jsem momentálně ve fázi, kdy bych dala cokoliv a kynutý borůvkový knedlík od babičky zalitý šlehačku a posypaný tvarohem! No, to si ještě počkám.
Druhá věc, kterou maximálně miluju, jsou Tatranky. Přivezla jsem si pár z domova, mám tam poslední, co budu dělat potom, nevím.
Kdyby jste mi chtěli poslat v obálce Tatranku nebo třeba Millu!, hurá do toho, haha.
Taky mi chybí rohlíky...No Škoda mluvit

Na druhé straně Sydney by se měl údajně nacházet obchod, kde by nějaké české potraviny mít měli, tak se tam asi vypravím, až bude největší krize. Budou to asi 2,5 hodiny cesty, ale pro Tatranku cokoliv!

Za chvíli už budu vystupovat, konečně!
Mějte se krásně a dejte si za mě Tatranku!

Niki

Sick and homesick

Dnešní článek bude více pocitový a osobní, ale to není ničemu na škodu.

Začnu čtrtečním ránem. Ve čtvrtek jsem chtěla vzít děti na hřiště, počasí k tomu přímo vybízelo, konečně se začalo oteplovat, tak jsem se těšila na den strávený na sluníčku.
Jenže všechno stálo proti mě. Kluci měli doma bratrance, který mi řekl, že se mu nikam nechce. Potom to pokračovalo tím, že můj starší si lehl, že je unavený a rozhodně nevypadal, že se mi podaří ho vykopat (už to mi bylo divné, on, který pořád lítá kolem a není k zastavení). Ani ne hoďku na to začal zvracet. Aha, tak to vážně nikam nejdem.

Po obědě to přišlo i na mě. Zjistili jsme původ, je to viróza, kterou jsem chytla u kamarádů a přinesla domů. Prospala jsem celý čtvrtek a i v pátek jsem pro jistotu zůstala v posteli. Naštěstí mám skvělou rodinu, která mě hned posílala do postele, ať nic neřeším a hlavně se z toho vyspím, pořád se ptali jak mi je a jestli něco nepotřebuju. Díky bohu za to, viróza byla do druhého dne pryč.

A teď k tomu homesick, přichází ta osobnější část.

V pátek jsem připravovala dětem večeři a byla s nimi sama doma. Malého se snažíme zbavit plínek (dost pozdě ve 3 letech, ale o tom třeba jindy), takže se ho 100x denně zeptám, jestli potřebuje čůrat, odpověď je vždycky ne. A hned na to jde a počůrá se. Za tu dobu co jsem s nimi byla sama doma, to zvládl dvakrát. Já ho vždycky převlíknu, utřu podladu a snažím se mu vysvětlit, že je velký kluk a tohle není vážně potřeba.
Tentokrát jsem to nějak nezvládla. Asi mi nebylo ještě uplně dobře, únava udělala svoje nebo nevím co se stalo, ale v tu chvíli jsem se rozbrečela. Přišlo mi, že dělám všechno uplně zbytečně, říkala jsem si, co já tady vlastně dělám a proč to dělám. Přísahám, kdyby mi kdokoliv dal tu možnost, skočím na nejbližší letadlo a letím domu, hned teď.
Po pár hodinách se to uklidnilo. Já jsem tady vážně ráda a tenhle rok v Austrálii byl moje vysněná záležitost, ale byla to síla okamžiku.

V sobotu jsem se sešla s Britkou Emily a nechci předbíhat, ale vážně jsme si sedly. Bavily jsme se přesně o těhlech okamžicích, ona mě ujistila, že se tak minulý týden cítila taky, navzájem jsme se uklidnily a potvrdily si, že teď, když máme jedna druhou, tak víme, že bude dobře. Taky jsme si naplánovaly spoustu věcí, těšíme se, až půjdeme společně na pláž, do baru, k nám do bazénu a uděláme třeba nějakou přespávačku. Příští neděli nás čeká Color Run, tak se moc těším.

P.S.: Koupila jsem si selfie tyčku, takže už můžu dělat správné turistické fotky!

Mějte se krásně a pamatujte, že po každé bouřce zase vyjde sluníčko! :)

Kangaroo valley

...aneb události minulého víkendu.

Ihned po mém příletu, aniž bych se zvládla jakkoliv rozkoukat a usadit, jsme společně s celou rodinou vyrazili na prodloužený víkend do Kangaroo valley, udájně nejkrásnější údolí v Austrálii, kde jsme měli na 4 dny pronajatý dům.

Vyzvedli jsme děti ve školce, hned ke mě běželi s objímali mě. To ale nebylo nic proti tomu, jak ráda jsem byla já, že je vidím. Ten pocit je zase po roce obejmout byl k nezaplacení. Nemohla jsem uvěřit tomu, jak hrozně moc vyrostli. Jo jasně, děti rostou a rok je dlouhá doba, ale stejně mi to vyrazilo dech. Hlavně ten mladší, u toho je rozdíl uplně neskutečný. Když jsem loni odjižděla, breptal pár slov a celkově to bylo ještě miminko a teď? Mluví v souvislých větách, vypráví příběhy, umí skoro plavat a nebude trvat dlouho a bude běhat rychleji než já. :D

Cesta trvala asi 2 hodinky a já jsem se ze všech sil snažila usnout (můj spákový deficit byl v tu dobu asi 40 hodin), ale díky dvoum ukecaným dětem, které se neustále vyptávaly -  Už tam budem?, se mi to nepodařilo na delší dobu než 15 minut. Po příjezdu jsme zvládla jen velmi rychlou večeři a pak hurá do postele. Neexistuje lepší pocit :)

Druhý den jsme strávili spíše relaxačně (není nic co bych v tu dobu ocenila víc). Hned ráno mě naprosto ohromil výhled, který se mi z pokoje naskytl. Nejdřív jsem si myslela, že koukám na nějaké jezero, ale po chvilce mi došlo, že bydlíme na kopci a celé údolí je zaplaveno mlhou. No nádhera.

V neděli jsme hned ráno vyrazili na snídani a potom na Seven mile beach. Krásnější pláž jsem už dlouho neviděla. Byly obrovské vlny, sluníčko svítilo, nebylo možné dohlédnout na konec a navíc jsme tam byli skoro sami. Děti běhali ve vlnách až si mladší do jedné z nich lehl, takže nezbyla jiná možnost než je vysvléknout. Naštěstí ten den bylo poměrně teplo a sluníčko dost hřálo, jinak nevím co bychom dělali (průměrné teploty tu teď máme kolem 15 stupňů).

V pondělí jsme po domě pobalili všechny věci a vyrazili k vodopádům. To byla zase nádherá. Prošly jsme krátkou trasu na které bylo několik vyhlídkových plošin a ze všech mě přecházel zrak. To je tak, když během tří dnů navštívíte taková místa, že nedokáže určit, které z nic je krásnější.

Pak už byl čas se vydat domů. Dvouhodinová cesta před námi, tentokrát děti spící jako šípkové růženky. Těšila jsem se domů, až si konečně vybalím věci a v klidu se zabydlím. No co si budeme povídat, do teď se mi to nepodařilo. Tak snad třeba zítra, nebo v neděli :D

Mějte se krásně, dobrou noc nebo dobré ráno.

Niki

Nejlepší let a nejhorší čekání na letišti.

Po více než 30 hodinách na cestě jsem dorazila do Sydney, neskutečně unavená, ale šťastná jako blecha..

Na letišti v Praze jsem byla pro jistotu o skoro 3 hodiny dřív, doma už to stejně bylo jen o netrpělivém čekání. Na odbavovací přpepážce přede mnou stáli nějací parchanti, řvali a běhali kolem a já jsem se jen modlila, aby měli sedadla co nejdál odemne.
Kufr měl sice menší nadváhu a příručních věcí jsem měla asi dvakrát tolik než bylo dovoleno, ale pan Bohumil na přepážce byl naštěstí dost hodný a nechal mě jít.

Už na letišti jsem si všimla lidí, kteří měli na sobě repreztační trička České republiky a na taškách visačky Emirates. V tu chvíli jsem si pomyslela, že vedle nich bych seděla mnohem radši. To jsem ještě nevěděla, že jak moc jsem se trefila.

Po rozloučení s rodinou jsem se vydala rychlým tempem ke gatu, prošla všechny kontroly, poslala poslední sms z ČR a nastoupila do letadla. Letušce jsem hned při vchodu vrazila do ruky box s malými čokoládkami. Neměla jsem žádný vedlejší úmysl, jen jsem jim chtěla udělat radost. Myslím, že čokoláda nikdy neurazí.

Prošla jsem letadlem až ke svojí sedačce (po cestě jsem všechny pro jistotu dostatečně omlátila taškami), kouknu se na svoje místo a vidím, že je přímo vedle těch, kterých jsem si všimla už na letišti! To mi to hezky začíná.

Seznámila jsem se s Vlastou vedle mě, zjistila jsem jaký sport dělají a kam letí, postupně jsem byla seznámena s celým týmem a už tou dobou mi bylo jasný, že tenhle let se zařadí mezí nejlepší v mém životě!
Sportovců bylo kolem 10-ti, do toho já, před námi dvojice čechů letící na Sri Lanku, za námi pár a slečna na cestě Soeulu a navíc dvě české letušky. Jak jinak tohle mohle dopadnout než bouřlivým diskutovaním a hlavně popíjením! Vína jsem vypila mnohem víc než vody a pak přišlo na řadu Baylis. Pili jsme a pili, až jsme vypili všechno Baylis co bylo na palubě k dispozici. Vlastu jsem ještě zvládla rozdrtit v kuželkách a bylo mi krásně. Až mě mrzelo, když byl čas přistání, protože jsem věděla, že další let absolvuji sama.

Čekání v Dubai je kapitola sama o sobě. Pokusím se to nějak shrnout. Letiště jako takové mě hrozně sklamalo. Všechno je tam hrozně daleko, než člověk někam dojde uběhne půl hodiny, nejsou k dispozici vůbec žádná lehátka a dlouhá čekání (v mém případě 9 hodin) na židlích opravdu není to pravé ořechové, wifi vůbec nefunguje, Arabové na mě neskutečným způsobem zírali - nic proti jakémukoliv náboženství, ale já vážně nemůžu za to, že jejich ženy jsou pořád zahaleny v hábitech tak, že jim mohou koukat jen oči a vážně mi to nepřijde normální - ale každopádně tohle bylo maximálně nepříjemné. No a hlavně tam před pár týdny zrušili obchod Victoria Secret, věc, na kterou jsem se těšila nejvíc. Byla jsem vážně ráda, když jsem si mohla sednout zpět do letadla...

Při vstupu jsem zase letušce zase dala čokoládky, tentohrát jsem od ní nazpět dostala tašku plnou reklamních věcí věcí Emirates. Ne že bych něco čekala, ale tohle udělalo zase radost mě. Let byl uplně v pohodě, navíc jsem měla na palubě wifi a co víc bych si mohla přát. Měla jsem přistání v Bangkoku, o kterém jsem si myslela, že je to pouze techické, někteří lidé ale v Thajsku vystupovali a ven jsme museli všichni. Na letišti, které asi nemá klimatizaci, takže je tam vzduch jako ve skleníku, nás prohnali dvěmi uplně zbytečnými kontrolami, vyházely všechny tekutiny nad 100 ml (i když byly koupeny v jejich duty free! -> aneb ať žije logické uvažovaní) a hurá zpět do letadla.

Na cestě do Sydney jsem si zaskypovala se zemí, dopřála jsem si celých 30! minut spánku a cesta mi poměrně utekla.

Fronta na pasové kontrole mě dost vyděsila, protože když jsem takovou naposledny stála v NY, trvalo celé dvě hodiny než jsem se dostala na půdu USA. Tady naštěstí úřednící o cestující projevují zájem a za 10 minut jsem byla v Austrálii!

Po více než 30 hodinách na cestě jsem dorazila do Sydney, neskutečně unavená, ale šťastná jako blecha..

-------------
Klobouk dolu před všemi, kdo dočetli do konce, posílám pozdrav od klokanů a mějte se krásně!
Niki

Poslední článek z ČR, aneb 4 hodiny do odletu.

Ahoj všem, naposledy se hlásím z české půdy.

Věci mám úspěšně zabalené a nyní nezbývá než doufat, že to kufr vydrží a v Emirates budou hodní a pustí mě, jelikož se mi podařilo povolený limit 30 překonat asi o kilo a půl. Chudinka kufr nemůže ani pořádně jet :D

Letím tedy s velkým kufrem, pak mám kufřík do letadla, kabelku, tašku s notebookem a navíc v ruce mikinu a bundu. No co si budeme povídat, jestli s tímhle projdu, takže se dá asi už letět uplně se vším...

Celkově cesta bude trvat asi 30 hodin s přestupem v Dubai a v Sydney budu v pátek ráno kolem 8 hodin ráno tamního času.
Hned po obědě odjíždíme na víkend do hor, takže se doma jen otočím, přebalím věci a tradá.

Doufám, že všechno půjdu tak jak má a já bez problémů dorazím do Sydney.

Myslete na mě :)

Niki