Vánoce a adventní čas

Vánoce byly vždy můj nejoblíbenější čas z celého roku, až letos se to změnilo. Ať jsme se snažila, vůbec se mi nepovedlo navodit tu pravou a voňavou vánoční atmosféru. Ono to jde těžko že, takhle ve 40-ti stupních. Trošku to tady vypadalo, že se všichni zbláznili a rozhodli si udělat falešné svátky uprostřed léta. Mám pocit, že mi letošní Vánoce někdo ukradl.

Australské Vánoce jsou celé vzhůru nohama (jako celá tahle země). Sice tu máme všude spousta světýlek a my máme dokonce doma i obrovského sněhuláka a v obchodních centrech hraje pořád dokola písnička Let it snow! Let it snow! Let it snow!, ale zároveň jsme všichni v kraťasech, trávíme vetšinu času v bazénu nebo na pláži, ale pořád je nám šílené vedro a nemůže se horkem ani hnout. No blázinec.

Já jsem si i přes tropické počasí při zapnuté klimatizaci upekla perníčky a linecké, nakonec jsem se pokusila i o rohlíčky, ale bohužel jsem nevybrala správné máslo a nakonec jsem pekla vanilkové kuličky, protože ty jediné držely alespoň trošku tvar. Musím se pochválit, po všech se dočista zaprášilo! Nejvetší radost mi ale udělaly rohlíčky z domova, které jsem spucovala za 5 minut a rozhodla se absolutně nedělit! 

Jako malá jsem se cítila, když se mi podařilo pořídit fotku se Santa Clausem.

24. prosinec jsme trávili jako jakýkoliv jiný den, až večer (po tom co jsme měli pizzu k večeři..), jsme usedli k televizi a sledovali start Santy z pólu. V noci jsem skypovala s domovem, ve tři ráno jsem sem vstala a "seděla" s rodinou u večeře a u stromečku. Už se teším až tam za rok budu osobně.

Druhý den ráno jsme přišli ke stromečku možná se stovkou dárků. No páni. Děti samozřejmě štěstím bez sebe, pro mě to pořád nebylo teda nic extra, nejradši bych tmu, rozsvítila světýlka a hezky se oblékla. My jsme měli sluníčko a pyžama, ale tak co.

Děti dostaly hodně dárků, až moc. Hned jsem zkonstatovala, že nechci, aby moje děti někdy dostaly tolik věcí najednou, protože to nakonec jen odhazovaly kolem sebe, z ničeho neměliy radost a rychle běžely pro další. 

Já jsem naopak žádné veledary nečekala, ale rodina mi udělala neskutečnou radost. Dostala jsem polaroid, o kterém jsem se na Fiji zmínila že bych ho chtěla, poukaz na masáž, nutelu, lahev baileys, výborný sypaný čas a pak ještě nějaké drobnosti, které mi ale udělaly všechny radost.

Na obědo/večeři se u nás sešlo 14 lidí a rozbalovali se další dárky. Já jsem dostala krásné podtácky s australskýma ptáčkama a nějakou kosmetiku. 

Jedlo se, pilo se, zase se pilo a pak jsem byla ráda, že jsem se odvalila do postele. Nejvíc mi dal zabrat vánočí pudink, který se začíná připravovat už dva měsíce před Vánoci a jedna porce stačí na to, aby se člověku dost motala hlava, kolik je v něm Brandy.

Se spožděním vám všem přeju krásné prožití vánočních svátků, nacpěte si břicha těma dobrotama co v Čechách máme, koukejte na pohádky a hlavně si važte toho, že můžete trávit čas s rodinou, protože to je to nejvzácnější. Vím že to zní jako hrozné klišé, ale jaká je to pravda si člověk uvědomí až když "vyletí z hnízda" a žije na druhé straně světa.

Mějte se krásně!

Niki

P.S. Já už se jenom dvakrát vyspím a přiletí za mnou nejlepší kamarádka, aaaaaaa <3

Kdy se mi stýská..

Ahoj všem, dneska trošku sentimentální článek, ale snad to pochopíte.

Nejsem vyloženě stýskací typ, co by každý den brečel do polštáře, ale občas to na mě přijde a já si nepřeju nic jiného, než být co nejrychleji doma.
A kdy se to děje?

A) Když jsem nemocná.
Bohužel tady, jsem z nějakého důvodu nachlazená více než normálně doma, ale vetšinou je to jen nějaká rýmička, kterou bez problému zvládnu. Ale třeba minulý týden, když mi bylo vážně zle, nikdo nebyl doma aby mi uvařil čaj a já jsem neměla energii si dojít pro prášky, tak jsem měla největší chuť to zabalit.

B) Když jsou děti na facku.
Když řvou, brečí, křičí, vztekají se (nejlépe na veřejných prostranstvích aby na mě mohli všichni rodiče koukat a čekat, co udělám, haha). To pak jen stojím, bezmocně kroutím hlavou a říkám si, proč já to vůbec dělám a jestli mám tohle za potřebí.

C)Když vidím fotky Prahy.
Praha je podle mě nejkrásnější město a miluju ten pohled na Hradčany. Pohledem na hrad jsem si krátila spoustu nekonečných hodin během mých 4 let na gymnázium. Spousta lidí už mi řeklo, že nevědí kde je Česká Republika, ale že byli v Praze a že je tam nádherně. Nejprve je potřeba jim vysvětlit, že pokud byli v Praze tak byli i v Čechách a pak už se jen dmu pýchou, jak o našem hlavním městě všichni krásně mluví. Při letu z Fiji jsem viděla asijský film - Somewhere only we know, který je točený v Praze. Děj teda nic moc, ale ty záběry! Karlův most, Petřín, všechny ty staré uličky, aaa.

D)Vánoce
Vánoce, to je velká kapitola sama o sobě. Musím říct, že jsem se tohodle období bála nejvíce (a narozenin). Naštěstí, tady podle mě ty pravé vánoce nemají. Nebo mě alespoň nejdou slova Vánoce, léto, 30 stupňů a pojďme na pláž dohromady. Asi by to bylo mnohem horší, kdybych byla někde, kde sněží nebo alespoň mrzne a jsou Vánoce ve vzduchu. No jo, jenže včera jsem s holkama šly na světelnou show a v jednu chvíli se objevil falešný sníh. Já jsem se podívala vzhůru a viděla jsem "sníh" padající mi na obličej, to je přesně to, co nejvíc miluju. Už v tu chvíli se mi oči zaleskly.
A pak přišla na řadu Maiah Carey a písnička All I want for Christmas is you. Chvilku jsem poslouchala text a po chvíli jsem brečela jako želva.

I don't want a lot for Christmas...I don't care about presents underneath the Christmas tree...All I want for Christmas is you...

Z Austrálie zdraví
Niki

4 měsíce?!

Budím se v pondělí ráno a na kalendáří mám datum 7.12. Vůbec tomu nemůžu uvěřit, 4 měsíce? 4 měsíce mého aupair života uplynuly jako voda a já jsem právě odkrojila jednu třetinu mého roku v Austrálii. Nemám slov..

122 dní. 122 vyčerpávajících a zároveň nádherných dní, kdy občas mám chuť se vším praštit a den na to bych tu nejradši zůstala mnohem déle než je možné.

Občas přemýšlím, proč jsem zrovna já měla takové štěstí, že jsem našla tuhle rodinu, rodinu na druhé straně světa, se kterou jsme si neskutečně podobní, až mě to občas děsí. Miluju je za spoustu věcí a za jiné bych je nejradši zabila. Ale tak je to asi všude.

Vím, že mám před sebou ještě spoustu dobrozdružství a taky vím, že odjet na rok do zahraničí bylo to nejlepší rozhodnutí v mém životě. Udělala jsem hrozně dobře, že jsem skoro jako jediná z ročníku nepokračovala ve studiích, ale vydala jsem se poznávat svět. To je rozhodnutí, kterého nebudu nikdy litovat. Aspoň budu mít jednou co vyprávět dětem a vnoučatům.

Z Austrálie zdraví
Niki

Fiji #6 - Shrraton hotel

Po tom co jsme měly poměrně těžké ráno (nebo ještě pořád pokračující noc?), jsme se nezmohly na nic jiného, než jen sedět u stolu a čekat, až bude čas oběda. Jídlo mi sice nechutnalo, ale jedla jsem jenom proto, že jsem se potřebovala nějak zaměstnat.

Pak už konečně přišel čas odjezdu. Opět jsme musely nasednout na malou loďku a cesta k trajektu se mi zdála nekonečná i když mohla být dlouhá něco okolo 10 minut. Vlny opět hrozné, házelo to s náma ze strany na stranu a já jsem vážně měla strach. Ani ne tak o sebe, já plavat umím, ale moje zrcadlovka, mobil, ani kufr plný věcí tuhle dovednost nemají. Přežili jsme my i věci a konečně jsme se mohli nalodit na trajekt. "Konečně" je možná trochu silné slovo, protože nás čekala 5- ti hodinová cesta.

Po pár hodinách plavby jsme dostali upozornění na silné vlny. Ach jo, už je to tu zase. Všichni jsme nadskakovali a padali zpět do sedaček, přesně jako loď padala z vrcholu vln na hladinu oceánu. Naštěstí mi nebývá špatně, spíš jsem měla přirozený strach a respekt. Jedna věc, kterou jsem si uvědomila na Fiji ja ta, že voda je neskutečně silný živel a člověk nezmůže vůbec nic.

Po příjezdu do Port Denarau nás už čekal jen krátký tranfer do hotelu na poslední noc. Jelikož mám uplně nejlepší HM na světě, když slyšela, jak strašný jsme měly poslední resort, tak nám přebookovala naše ubytování ze základního hotelu do pěti hvězdy. Jen tak, abychom měly hezkou poslední noc.

Hotel byl nádherný, jen bych si přála, abychom tam měly více času a ne jen 10 hodin před letem do Sydney. Nádherná koupelna, mně se úplně rozvítíli oči když jsem viděla tu čistou a obrovskou sprchu. Jídlo bylo taky parádní, ale my jsme stejně co nejrychleji spěchaly do pohodlných postelí, abychom si je mohly co nejvíce užít.

Odlet byl druhý den už v 9 ráno, takže jsme musely být v 7 na letišti. Fijianci si samozřejmě dávali se vším na čas jako vždycky, takže jsme jen frontu na odbavení stály přes hodinu. Když jsme se konečně usadily do letadla, byla tam hrozná zima. Bohužel už na nás nezbyly deky (kolik dek sakra mají na celé letadlo?!), takže jsem celé 4,5 hodiny mrzla. Taky že jsem z toho teď nachcípaná...

Fiji bylo nádherných 16 dní a i když některá ubytovaní nebyla uplně podle přestav, viděla jsem nádherné místa, na které budu vždycky vzpomínat a rozhodně to stálo za to! A navíc, jsem krásně opálená!

Z Austrálie zrdraví
Niki

Fiji #5 - Coral view

Coral view, naše poslední zastávka, kde bylo jednoduše všechno špatně.

Ubytování? Katastrofa. Sprcha nám nejprve vůbec nefungovala, byla hrozně špinavá a navíc nám teklo obrovské množství vody ze střechy. To asi kdybychom se chtěly sprchovat venku. A dveře do koupelny pro jistotu neměly žádnou kliku, takže jsme si je musely navzájem zavírat zvenku.

Pláž? Na co? Celý písečný prostor byl dlouhý asi 10 metrů a rozhodně se na něm nedalo pohodlně relaxovat. Lehátko mi skoro skoro zlomilo malíček když jsem si dovolila změnit výšku opěrky, protože jsem nepřemýšlela nad tím, že je celé ztrouchnivělé a spadne mi na prsty.

Pojďme radši na bar. Všude visely poutače na místní nápoj ve stylu našeho frisca, tak jsme si ho najivně chtěly objednat. Barman na nás koukal jako že jsme spadly z višně, že to oni tady vůbec nemají. To pardon, bylo hloupé si myslet, že reklama na nápoj znamená že si ho můžeme zároveň objednat na baru.
Byla zrovna Happy hour, kdy bývá na nápoje sleva. Vybraly jsme si teda každá koktej - jahodový. Aha, tady se happy hour na koktejly nevstahuje. Druhý den už se vstahovala...Mezi námi, jahodový koktejl přišel zelený, aha, asi jiné jahody.

Druhý den jsme měly výlet do jeskyní. Jelikož foukal silný výtr bylo mi jasné, že cesta malou loďkou nebude nic moc. No co si budem, málem jsem to nedala. Loď lítala na vlnách nahoru a doru, třískala s náma od hladinu, stříkalo na nás neuvěřitelné množství vody. Cesta se zdála nekonečná, vyzvedli nás první a my jsme tak museli objet okolní resorty. Na cestě zpět nás vyhodili první a celá cesta zabrala 15 minut. Oproti původním 50 a šílených vlnách dost rozdíl.
Jeskyně byly hezké (fotky pořád v GoPro které nemám u sebe), jen nevím, jestli to za tu cestu stálo. Každopádně jsem šílela strachy, když jsem se musela potopit a z jedné jeskyně proplavat do druhé pod skálou. Ale zvládla jsem to a byla jsem na sebe dostatečně hrdá.

Odpoledne jsme vyrazili šnorchlovat do slavné Modré laguny. Pláž nádherná, korály i rybičky svělý - dokonce jsme i ryby krmili! Jen kdyby se tam dalo dostat jinak než na tý hrozný lodi. Už nikdy nechci na loď!

Poslední noc jsme se pořádně napili. Za prvé to byla naše poslední noc na otrově, za druhé jsme měly pořád dost alkoholu, který bylo potřeba vypít a za třetí jsme chtěly být unavené na dlouhou cestu na hlavní ostrov následují den. Sranda byla veliká, i když s nocí na Bounty se to nedá strovnávat. Usnula jsem kolem 2 hodiny ranní a Jory mě probudila po dvou hodinách, protože nemohla spát a nudila se. Že prý jdeme pozorovat východ slunce který byl za 2 hodiny. Tak jsme šly...

Musím říct, měla jsem vážně radost když byl konečně čas nalodit se na trajekt a odjet z tohoto "nádherného" místa...

Mějte se krásně
Niki

Fiji #4 - Barefoot Manta

Tentokrát byl náš přesun krátký, přesedly jsme jen z jedné malé loďky na druhou a jelikož jsou ostrovy sousedy, celá cesta nezabrala víc než 10 minut.

Ubytovaní bylo nádherné! Koupelna pod širým nebem a pokoj byl vlastně stan, který měl otevřenou přední stěnu, takže jsme měly nádherný výhled na pláž. Pláže měl resort celkem tři, které byly všechny moc hezké, tyrkysové moře, bílý písek, palmy..

Náš jediný organizovaný program bylo půjčení kajaku. Foukal poměrně vítr, ale pán co nám je půjčoval nám přesně řekl kam jet, aby to bezpečné a nestálo nás to moc sil. My jsme udělaly přesně jak on řekl, jely jsme jen na vedlejší pláž, tam si trošku zaplavaly a vydaly se zpět. No, jenže. Vítr byl hrozně silný. Zaprvé nás vlny hnaly na kameny a když se nám podařilo dostat dál, tak jsme prakticky uvízly uprostřed oceánu a díky větru jsme nebyly schopné se pohnout z místa. Díky bože, že se okolo pohyboval chlap na lodi, co nás zachránil a odvedl zpět, jinak nevim. Už se mi vážně honily hlavou ty nejhorší myšlenky. Takže na kajak už nikdy.

Večeře jsme na krásném místě a náš poslední večer se nám naskytl pohled na neskuttečný západ slunce. Krásnější jsem v životě neviděla ani na fotkách.

Mějte se krásně
Niki

Fiji #3 - Manta Ray

Manta Ray ostrov byl naší další zastávkou a čím více jsme se pousovaly k severu (k rovníku), tím bylo větší horko.

Ubytovány jsme byly v malinkém domečku do kterého se vešla prakticky jen postel a s našima obříma kuframa se tam už nedalo moc hnout, ale tak co. Jen mě teda děsily společné záchody (sprchy bych ještě přežila), které nebyly splachovací, jen jakási dlouhá trubka vedoucí do nekonečna. No hnus velebnosti.

Pláž byla nádherná, strávila jsem hodiny šnorchlováním mezi rybičkama a připadala jsem si neskutečně volně. Užívala jsem si potápění a rozhánění rybek a následné vyfukování vody šnorchlu. No jako malá.

Konečně jsem si po třech dnes v Bounty zase pochutnala na jídle. Vařili moc dobře a měli jsme na výběž z několika možností, takže si každý přišel na své. Restaurace byla na úplném vrcholu a my jsme si vždy musely vyšlápnout několik desítech schodů - kdo sleduje můj instagram tak už to ví, kdo ne, může začít :D (ninibastlova), takže jsme každé jídlo měly i s fyzickou aktivitou.

Poznala jsem pár z Brazílie, který dal výpoveď v práci a vyrazil na rok a půl dlouho cestu kolem světa. Už jsou rok a čtvrt na cestě a navštívili všechny kontinentu kromě antarktidy. To je panečku inspirace!

Jeden z večerů byl zase tradičně taneční, kdy nás Fijianci vzali mezi sebe a učili nás své tradiční tance. Mají tanec a píseň na vyjádření každé nálady a události (loučení, vítání, ale také na ulovení dostatečného množství ryb).

Druhý večer jsme měly Sunset Tube. Loď nás odvezla na moře, my jsme naskákali do nafukovacích kruhů, nechali se houpat na vlnách a pozorovali západ slunce. Na jednu stranu to bylo hezký, ale na tu druhou foukal studený vítr a na můj vkus jsme tam byli moc brzo (strávili jsme přes hodinu ve vodě) a pořádně jsme promrzli - jo, i to se děje na Fiji. Po cestě zpět byly hrozné vlny. Museli jsme si různě přesednout abychom vyrovnali zatížení lodi a nepřevrátili se a navíc jsme se museli otočit obličejem dozadu, protože na nás stříkalo nepředstavitelné množství vody! Chvílema jsem přestávala věřit, že to vůbec přežijeme.
(fotky přidám až je dostanu z GoPro kamery)

A dále budeme pokračovat na Barefoot manta!

Mějte se krásně
Niki