Smutný 10. měsíc

Ahoj všem,
je mi dneska hrozně smutno. Už jsme se chystala spát, když v tom jsem si řekla, že ještě napíšu článek, stejně mám vroubek v podobě chybějících řádků za 10. měsíc.

Můžu odpočítávat poslední týdny do konce a je mi z toho do breku. Už teď mi ta myšlenka odjezdu láme srdce a to vůbec nejsem v tom nejhorším. Nedokážu si představit jak naposledy obejmu kluky a na další rok, dva, tři je neuvidím. Teď tu sedím a brečím.

Hrozně moc bych tu chtěla zůstat a žít. Tak strašně moc. Jasně že se těším domů, až zase všechny uvidím, ale nejradši bych se pak vrátila sem a začala studovat tady. I kdyby to nebyla vejška. No a co.  Jenže já jsem nucená nastoupit na vysokou v Čechách, protože to je to, co musím že?

A už jsem u toho. V ČR jsem nucená studovat, protože to ode mne česká společnost očekává. Nikdo se neptá, co já chci, ale všichni a ze všech stran mi říkají co mám dělat, protože to přece tak musí být - musíš studovat, studuj dokud můžeš, studium je to nejlepší...

Já se v posledních dnech cítím úplně bezradná. Jsem ztracená mezi tím co chci a tím co mi ostatní říkají že musím a nevím kudy kam.

Co si budeme nalhávat, komu by se nelíbilo tu žít. Pláže, sluníčko, teploučko, všichni pozitivní. Zrovna dnes když jsem šla ráno ze školky, potkala jsem na ulici pána a navzájem jsme si pořáli krásné ráno. Kolika z vás se tohle denně děje?

Nechci na vás valit svoji negativitu, ale už to ze mě zkrátka muselo ven, musela jsem se vypsat. Třeba je na tom někdo stejně jako já a pozná se v tom, co se tu právě snažím říct.

Koukám, že z mojí původní myšlenky napsat článek se stalo jakési vylévání srdíčka. Asi to tak mělo být, snad mě pochopíte a přimhouříte nademnou oči. Všichni jsme jenom lidi, že? Takový byl můj desátý měsíc. Neustále mi někdo říkal, jak málo času mi už zbývá a jak rychle ten rok utekl. Nejde než souhlasit.

Nesnažím si tu hrát na žádnou matku Terezu, ale na závěr jedno malinké poselství. Cestujte, poznávejte sami sebe a jděte si za svým srdcem. Neposlouchejte co vás chtějí ostatní, co od vás očekává společnost. Já tyhle řeči bohužel nedokážů odříznout a teď se v tom uplně topím.

Mějte se krásně
Nikča

Jak běží čas a vyskočila jsem z letadla!

Ahoj všichni,

to jsem zase já, ta co pořád vede blog, ale nemá pocit, že by se v jejím australském životě dělo něco tak hrozně zajímavého, že by stálo za to o tom nějak extra psát.

Dny plynou, týdny ubýhají, mám se pořád krásně, občas funguju jako taxikář na plný úvazek, jindy zase jako profesionálka na skládání prádla. Rodina začíná hledat novou aupair, mě je z toho hrozně a smutno. Nechci tu nikoho jiného, hlavně nechci vůbec odjíždět. Miluju ty děti. Asi si je zabalím s sebou. Každý den je krásný, ale i tak vlastně hrozně obyčejný, rozhodně ne na článek. Ale přes to..

Když jsem se vrátila z Uluru, byla jsem pár dní sama doma. Jednoho večera jsem brouzdala po slevových portálech, ani vlastně nevím co jsem hledala, když tu najednou - Skydive! A skoro zadarmo!

V rychlosti jsem psala kamrádce, jestli se mnou vyskočí z letadla, slovo dalo slovo a šlo se na to! Čím víc se náš den blížil, tím jsem byla nérvóznejší, ale ne že bych se úplně bála. HM si ze mě celou dobu dělala srandu, chodila kolem mně a předváděla, jak se rozplácnu o zem a učila to i děti. Pak přišel náš den D. Vyrazily jsme brzo ráno od nás, po cestě jsme se zastavily v jednom městečku a prohlídly si maják a pak už byl čas vyrazit do naší cílové destinace.

Vystoupily jsme z auta a já už se klepala jako ratlík. Nemohla jsem ani podepsat papíry. Pak už přišla jen dlouhá čekačka. Jak jsme tak čekaly, pomalu se strach začal vytrácet, pozorovala jsem ostatní lidi jak plachtí vzduchem a docela jsem se i těšila. Pak už nás zavolali, navlíkli do popruhů a můj instruktor se mnou začal natáčet video. No žádná sranda se mnou nebyla, nemohla jsem strachy ani mluvit.

Nastoupili jsme do letadla, letěli jsme údajně asi 15 minut. Já nevím, čas pro mě nebyl vůbec podstatný. A pak najednou, že je čas vyskočit. Prý si mám sednout na hranu letadla. Krve by se ve mě nedořezal. V životě jsem se tak nebála. Pořád jsem jen opakovala, že tohle přece nemůžu udělat, když v tom najednou... AAAAAA

Padali jsme volným pádem, asi 250 km/h. Jakmile jsme byli venku, byl to krásný pocit. Pak už se jen otevřel padák a my jsme si tak volně plachtili a mě bylo krásně. Po přistání se mi ulevilo, že jsem konečně zase nohama pevně na zemi.

Musely jsme si ještě počkat na video a fotky a pak už nás čekala jen dvouhodinová cesta domů. Byly jsme upozorněny, že řízení je mnohem nebezpečnější něž skok padákem, tak ať jedeme opatrně. Je na to potřeba myslet a řízení věnovat maximální soustředěnost.

Byl to neskutečný zážitek a šla bych do toho klidně znovu. Ale už by to nebylo takové, vím co by mě čekalo.

Dneska jedeme s holkama na víkend pryč. Snad všechno vyjde tak jak má a výlet se podaří. Brzy se ozvu s dalším článkem, snad se mi teď zase podaří psát trochu častěji.

Mějte se krásně

Nikča