Ahoj všichni,
to jsem zase já, ta co pořád vede blog, ale nemá pocit, že by se v jejím australském životě dělo něco tak hrozně zajímavého, že by stálo za to o tom nějak extra psát.
Dny plynou, týdny ubýhají, mám se pořád krásně, občas funguju jako taxikář na plný úvazek, jindy zase jako profesionálka na skládání prádla. Rodina začíná hledat novou aupair, mě je z toho hrozně a smutno. Nechci tu nikoho jiného, hlavně nechci vůbec odjíždět. Miluju ty děti. Asi si je zabalím s sebou. Každý den je krásný, ale i tak vlastně hrozně obyčejný, rozhodně ne na článek. Ale přes to..
Když jsem se vrátila z Uluru, byla jsem pár dní sama doma. Jednoho večera jsem brouzdala po slevových portálech, ani vlastně nevím co jsem hledala, když tu najednou - Skydive! A skoro zadarmo!
V rychlosti jsem psala kamrádce, jestli se mnou vyskočí z letadla, slovo dalo slovo a šlo se na to! Čím víc se náš den blížil, tím jsem byla nérvóznejší, ale ne že bych se úplně bála. HM si ze mě celou dobu dělala srandu, chodila kolem mně a předváděla, jak se rozplácnu o zem a učila to i děti. Pak přišel náš den D. Vyrazily jsme brzo ráno od nás, po cestě jsme se zastavily v jednom městečku a prohlídly si maják a pak už byl čas vyrazit do naší cílové destinace.
Vystoupily jsme z auta a já už se klepala jako ratlík. Nemohla jsem ani podepsat papíry. Pak už přišla jen dlouhá čekačka. Jak jsme tak čekaly, pomalu se strach začal vytrácet, pozorovala jsem ostatní lidi jak plachtí vzduchem a docela jsem se i těšila. Pak už nás zavolali, navlíkli do popruhů a můj instruktor se mnou začal natáčet video. No žádná sranda se mnou nebyla, nemohla jsem strachy ani mluvit.
Dneska jedeme s holkama na víkend pryč. Snad všechno vyjde tak jak má a výlet se podaří. Brzy se ozvu s dalším článkem, snad se mi teď zase podaří psát trochu častěji.
Mějte se krásně
Nikča
Žádné komentáře:
Okomentovat