Po více než 30 hodinách na cestě jsem dorazila do Sydney, neskutečně unavená, ale šťastná jako blecha..
Na letišti v Praze jsem byla pro jistotu o skoro 3 hodiny dřív, doma už to stejně bylo jen o netrpělivém čekání. Na odbavovací přpepážce přede mnou stáli nějací parchanti, řvali a běhali kolem a já jsem se jen modlila, aby měli sedadla co nejdál odemne.
Kufr měl sice menší nadváhu a příručních věcí jsem měla asi dvakrát tolik než bylo dovoleno, ale pan Bohumil na přepážce byl naštěstí dost hodný a nechal mě jít.
Už na letišti jsem si všimla lidí, kteří měli na sobě repreztační trička České republiky a na taškách visačky Emirates. V tu chvíli jsem si pomyslela, že vedle nich bych seděla mnohem radši. To jsem ještě nevěděla, že jak moc jsem se trefila.
Po rozloučení s rodinou jsem se vydala rychlým tempem ke gatu, prošla všechny kontroly, poslala poslední sms z ČR a nastoupila do letadla. Letušce jsem hned při vchodu vrazila do ruky box s malými čokoládkami. Neměla jsem žádný vedlejší úmysl, jen jsem jim chtěla udělat radost. Myslím, že čokoláda nikdy neurazí.
Prošla jsem letadlem až ke svojí sedačce (po cestě jsem všechny pro jistotu dostatečně omlátila taškami), kouknu se na svoje místo a vidím, že je přímo vedle těch, kterých jsem si všimla už na letišti! To mi to hezky začíná.
Seznámila jsem se s Vlastou vedle mě, zjistila jsem jaký sport dělají a kam letí, postupně jsem byla seznámena s celým týmem a už tou dobou mi bylo jasný, že tenhle let se zařadí mezí nejlepší v mém životě!
Sportovců bylo kolem 10-ti, do toho já, před námi dvojice čechů letící na Sri Lanku, za námi pár a slečna na cestě Soeulu a navíc dvě české letušky. Jak jinak tohle mohle dopadnout než bouřlivým diskutovaním a hlavně popíjením! Vína jsem vypila mnohem víc než vody a pak přišlo na řadu Baylis. Pili jsme a pili, až jsme vypili všechno Baylis co bylo na palubě k dispozici. Vlastu jsem ještě zvládla rozdrtit v kuželkách a bylo mi krásně. Až mě mrzelo, když byl čas přistání, protože jsem věděla, že další let absolvuji sama.
Čekání v Dubai je kapitola sama o sobě. Pokusím se to nějak shrnout. Letiště jako takové mě hrozně sklamalo. Všechno je tam hrozně daleko, než člověk někam dojde uběhne půl hodiny, nejsou k dispozici vůbec žádná lehátka a dlouhá čekání (v mém případě 9 hodin) na židlích opravdu není to pravé ořechové, wifi vůbec nefunguje, Arabové na mě neskutečným způsobem zírali - nic proti jakémukoliv náboženství, ale já vážně nemůžu za to, že jejich ženy jsou pořád zahaleny v hábitech tak, že jim mohou koukat jen oči a vážně mi to nepřijde normální - ale každopádně tohle bylo maximálně nepříjemné. No a hlavně tam před pár týdny zrušili obchod Victoria Secret, věc, na kterou jsem se těšila nejvíc. Byla jsem vážně ráda, když jsem si mohla sednout zpět do letadla...
Při vstupu jsem zase letušce zase dala čokoládky, tentohrát jsem od ní nazpět dostala tašku plnou reklamních věcí věcí Emirates. Ne že bych něco čekala, ale tohle udělalo zase radost mě. Let byl uplně v pohodě, navíc jsem měla na palubě wifi a co víc bych si mohla přát. Měla jsem přistání v Bangkoku, o kterém jsem si myslela, že je to pouze techické, někteří lidé ale v Thajsku vystupovali a ven jsme museli všichni. Na letišti, které asi nemá klimatizaci, takže je tam vzduch jako ve skleníku, nás prohnali dvěmi uplně zbytečnými kontrolami, vyházely všechny tekutiny nad 100 ml (i když byly koupeny v jejich duty free! -> aneb ať žije logické uvažovaní) a hurá zpět do letadla.
Na cestě do Sydney jsem si zaskypovala se zemí, dopřála jsem si celých 30! minut spánku a cesta mi poměrně utekla.
Fronta na pasové kontrole mě dost vyděsila, protože když jsem takovou naposledny stála v NY, trvalo celé dvě hodiny než jsem se dostala na půdu USA. Tady naštěstí úřednící o cestující projevují zájem a za 10 minut jsem byla v Austrálii!
Po více než 30 hodinách na cestě jsem dorazila do Sydney, neskutečně unavená, ale šťastná jako blecha..
-------------
Klobouk dolu před všemi, kdo dočetli do konce, posílám pozdrav od klokanů a mějte se krásně!
Niki
Žádné komentáře:
Okomentovat