Jak se říká, není každý den posvícení. Posledních pár dní nemám na nic nálada, děti jsou zralé na pár facek, ignorují, neposlouchají. Všechno to vyvrcholilo ve středu, kdy jsem se potkala s holkama na našem pravidelném pikniku s dětma na hřišti. Kluci byli jako z divokých vajec, skákali po mě, zapomněli používat všechny "kouzelná slovíčka", bouchali ostatní děti. Ale to pořád nebylo nic, co bych s nima nedokázala překonat.
Pohár mé trpělivosti přetekl o pár minut později a to konkrétně při odchodu ze hřiště. Kluci jsou naučení, že na parkovišti se vždy musí držet někoho dospělého za ruku. Tentokrát, se jen lehce zastavili na hraně chodníku a pak se rozeběli přes celé parkoviště a ještě se u toho děsně smáli. Já jsem za nima řvala, oni mě vesele ignorovali, jak je jejich zvykem v posledních dnech a když jsem mi je podařilo chytit a začala jsem jim to jasně nadávat, smáli se pořád dál. No říkám vám, vařila se ve mě krev. Byla jsem na ně protivná celou cestu domu a oni si už dost jasně uvědomovali proč. Doma jsem to hned
Já jsem musela vyrazit do fitka, abych se vůbec uklidnila. Když se na to zpětně dívám, asi jsem byla nejvíc naštvaná v životě. Díky bože za tak super vybavené fitnes centrum!
Říkám si, že asi procházejí nějakým blbým odbobím, období vzdoru nebo co, ale tohle chování mě vážně přivádí k šílenství. Jsou to přesně ty chvíle, kdy bych byla nejradši doma, obejmula mamku, vybrečela se jí na rameni, jenže mi to dost kazí ta vzdálenost 16-ti tisíců kilometrů. Ale to se nedá nic dělat, tenhle rok jsem si vybrala a teď se s tím musím poprat. Jen je to jasný důkaz toho, že se tu mám jako na houpačce - viz minulý článek.
Mějte se krásně a myslete pozitivně
Nikča
Žádné komentáře:
Okomentovat