Stockton beach a Sand dunes!

Konečně přišla sobota a sní očekávaný výlet k Newcasle, konktrétně na Stockton beach a na písečné duny na ní se nacházející.

Pro mě všechno začalo už v pátek, kdy jsem připravila piknikový koš, dala do mrazáku plechovky s pitím (už tady přichází kámen úrazu, protože jsem se kdysi doma dozvěděla, že plechovka v mrazáku nebouchne. Že jsem se druhý den ráno dozvěděla o opaku, asi nemusím zdůrazňovat) 
Odpoledne jsem jela vyzvednout Emily, která u mě spala, ale protože bydlí sakra daleko, bylo by to ráno hrozně komplikované (tady je to tak, že i když od sebe dva lidi bydlí 50km, pořád jsou oba ve stejném městě).

Ráno jsme vyrážely už v 8, abychom byly na místě kolem půl jedenácté. Po dvou a půl hodinách jízdy byl výhled, který se nám naskytl, naprosto k nezaplacení. Ihned jsme vyházely deku, piknikový koš, termo tašku s bouchlými mraženými plechovkami a plácly sebou na pláž. Holky, jelikož jsou blázni se po chvíli hnaly do vody, mě tam nikdo nedostal ani náhodou, protože za prvý měla asi -50 stupňů byla studená jako oceán v zimě bývá a za druhý, před týdnem napadl žralok člověka asi 30 km od místa, kde jsme byly. Takže díky, nemusím být u všeho. :D

Stockton beach má 32 kilometrů, což nás přivelo na myšlenku, která pláž na světě je asi ta nejdelší. Zeptaly jsme se strejdy googla, který je vždy s námi a naštěstí ví všechno. Nejdelší pláž je v Brazílii, ale pozor, my jsme v TOP10! Stockton beach je 9. nejdelší na světě! Tak to WOOW!

Po dostatečném odpočinku a žranici jsme zase sedly do auta a vydaly se za dalším dobrodružstvím (půl hodiny, jen na druhou stranu pláže). Tentokrát sjíždět písečné duny a to ne jen tak ledajaké. NEJVĚTŠÍ PÍEČNÉ DUNY NA JIŽNÍ POLOKOULI! Tak to si sakra říká o pozornost!

Jakýsi velmi vtipný a lehce pochybný chlapík nás vzal autobusem přes duny a já jsem za jízdy byla vážně vděčná za bezpečnostní pásy, jinak bych se asi omlátila o stěny a válela se kdesi pod sedačkama...
Když jsme dorazily k těm největším z největších, dostaly jsme pár instrukcí a mohlo se jít na věc. Vyškrábat se nahoru nebylo nic jednoduchého, hlavně teda když jsme to během hodiny zopakovaly několikrát, ale zážitek rozhodně stál za to. Sice se mi v hlavě několikrát promítlo, že jsem vážně ráda za kvalitní cestovní pojištění, ale ten adrenalin!
Výhledy byly famózní. Obrovské duny, hned za nimi oceán, z druhé strany les a hory!

Cestu zpět autobusem jsme měly zpestřenou skupinou asiatů, kteří se s námi snažili na čemsi dohdonout, bez výsledku. V praxi to vypadalo asi tak, že vedoucí asiat na nás pokřikovat: Saint Harington! Saint Harington! TV! TV! (ukazujíc rukama tvar obrazovky) YES? YES? Saint Harington! Saint Harington! TV! TV!
Nám nezbylo než se smát, protože v té situaci nešlo dělat nic jiného. Co po nás vlastně chtěl, jsme nevymyslely do teď.

Pak už jsme si skočily udělat jen pár fotek pláže z druhé strany a pak hurá domuů!  Celá cesta byla skoro 500km, já jsem to celé odřídila a byla jsem několikrát pochválena, jak jsem dobrý řidič. No co si budem, dmula jsem se pýchou!  Když jsme po 3,5 hodinách mohla vylézt z auta a spadnout do postele, neexistovalo na světě nic, co by mě v ten moment udělalo šťastnější!

Pokaždé, když zažívám dny jako tehle, tak si říkám, že tohle je přeně ten důvod, proč jsem nešla hned po střední na vysokou a proč jsem odjela na druhý konec světa. Jen bych si přála, abych měla svojí rodinu vedle sebe a mohla všechny zážitky zažít s nimi a aby mohli všechna tahle místa vidět na vlastní oči se mnou.

Mějte se krásně

Niki